Kdo zabíjí, ten nepláče

...kapitola 2...

„Vstávej."

Ten hlas nebyl hlasitý, přesto měl v sobě něco autoritativního. Nechtělo se mu. Ale něco v onom příkazu dávalo jasně najevo, že to, co chce on, je zcela nepodstatné.

Obzvlášť když mluvčí doplnil svá slova fackou, která prudce pleskla o jeho tvář. Překvapeně otevřel oči.

„Vstávej," zopakoval ženský obličej bez sebemenší známky soucitu.

Zamyšleně se do něj zahleděl. Viděl už ji někdy? Měl pocit, že ne, ale to nic neznamenalo. Neřadila se ještě mezi stařeny, ale okolo očí měla hojné množství vrásek a cop, který jí padal přes rameno, byl téměř úplně šedý. Oči však měla jasné a v kombinaci se vztekle svraštělým čelem dávaly jasně najevo, že je s něčím hrubě nespokojená.

Co že to říkala?

„Mám ti pomoct?"

Měl pocit, že podobná nabídka měla vyvolávat spíš vděčnost než strach. On si ale rozhodně příliš vděčný nepřipadal.

Zavrtěl hlavou a zády mu přitom projela povědomá bolest. Zuby se mu samy od sebe rozklepaly.

Útěk z kozího chlívku. Byl to sen, nebo skutečnost?

„Tak se koukej zvednout. Neumřels doteď, tak to zrovna dneska nemusíš měnit," prohlásila žena nad ním. Její hlas zněl stále stejně popuzeně.

Zkusil to. Tráva pod ním byla mokrá a klouzala a tělo mu vypovídalo službu, přesto se téměř vyhrabal do sedu, než znovu sklouzl na zem. Roztřásl se ještě víc. Cítil se hloupě a ženino odfrknutí ho v tom jen utvrdilo.

Dobře, byl hlupák, chápal to. Nemohla ho teď prostě nechat v klidu umřít? Hlava se mu motala a nebylo mu o nic lépe než v noci, spíš naopak. A i tehdy napoprvé si vstávání vyžádalo téměř veškeré jeho síly.

„To nebylo zrovna moc inteligentní," poznamenala a on zabořil obličej hlouběji do trávy. Přišla snad jen proto, aby se mu vysmála?

„Tak dělej," pokračovala. Cosi zamumlal, i když si sám nebyl jistý, co jeho slova vlastně měla znamenat. Copak neviděla, že se snažil?! Dělal, co mohl, aby jí vyhověl. Za to, jak na tom byl, nemohl.

Přesněji řečeno, neměl žádné podklady k tomu, aby dokázal určit, jestli za to může nebo ne. Tak či tak ho to netěšilo o nic víc než ji.

„Hej, něco jsem snad řekla," ozvalo se znovu, tentokrát však hlas zazníval blíž. Otočila ho obličejem k sobě, takže nevšímat si jí bylo mnohem obtížnější. „Tady nesmíš zůstat."

Kupodivu i tu poslední větu se jí podařilo říct dost vyčítavým způsobem na to, aby bylo jasné, že jí nejde o jeho dobro. Jednoduše se jí nehodilo, aby umřel před jejím chlívkem, a tím veškerá její starost končila.

Ale i to bylo víc než nic.

Pokusil se znovu zavrtět hlavou a cítil, jak se mu do tváří hrne krev. Neměl ve zvyku uznávat porážku. Nebo spíš, opravil se, necítil se jako člověk, který by měl ve zvyku uznávat porážku. Jenže právě teď se zkrátka zvednout nemohl.

Žena si to zjevně uvědomila také, protože s těžkým povzdechem odložila vědro, které nesla v ruce, a pustila se do práce. Nepočínala si příliš šetrně, málem znovu omdlel, když mu podvlekla paži pod rameno a shrnula mu přitom látku košile po zádech, ale těžko jí mohl cokoliv vyčítat.

Teprve když s námahou vstali, uvědomil si, jak je proti němu drobná. Sahala mu sotva k bradě. To, že dokázala sama unést takřka celou jeho váhu, bylo neuvěřitelné.