Kdo zabíjí, ten nepláče

...kapitola 1...

Nechtěl tu být.

Ta myšlenka byla překvapivá, prolétla jeho vědomím jako blesk a pak znovu zmizela. Pokusil se zachytit víc, pochopit ji, ale odpovědí mu bylo jen prázdno. Prázdno, tma a bolest slité dohromady natolik, že nedokázal jeden vjem oddělit od druhého.

A žízeň. Hlad, pachuť zvratků, smrad, který nedokázal identifikovat, ale z něhož se mu znovu zvedal žaludek. Odněkud z dálky k němu doléhalo bubnování deště.

Toužil znovu usnout, nechat realitu realitou a odejít, ale něco v něm mu to nedovolovalo.

Musel se zamyslet. Musel najít řešení. Dokud dýchal, pořád existovala cesta dál. Takže nezbývalo než zjistit, kudy ona cesta vede.

Pomalu otevřel oči, ale nezdálo se, že by si tím moc pomohl. Tma kolem byla zcela neproniknutelná.

Nebo přišel o zrak, i to byla možnost. Prozatím se ji však rozhodl odsunout na později.

Ležel na boku. Cítil pod sebou hrubý slamník a když lehce pohnul rukou, ucítil přes sebe přehozenou přikrývku. Byla cítit venkovem, zvířaty a hnojem, ale každopádně hřála. Pokusil se ruku zvednout k obličeji, ale od ramene mu přes celá záda projela taková bolest, že znovu pevně zavřel oči. Jako by mu kůži ožehl plamen.

Čekal, ale bolesti se ustupovat příliš nechtělo. Každý hlubší nádech bolel.

Konečně se odvážil znovu pohnout, pomalu a opatrně. Škubání svalů na zádech ho upozorňovalo, že to není chytrý nápad, ale rozhodl se ho ignorovat. Zvolna se dotkl obličeje. Z nějakého důvodu mu to připadalo uklidňující, jako by tím sám sebe ujistil, že skutečně existuje.

Což ho přesouvalo k dalším otázkám.

Jako třeba co se mu stalo, kde je, kdo ho v tomhle stavu uložil sem na slamník nebo... Kdo je.

Prostor kolem něj na okamžik ozářilo tlumené bílé světlo, přicházející zvenku, trvalo však příliš krátce na to, aby mu jeho oči dokázaly přivyknout. Ozvalo se hlučné zahřmění, následované poděšeným mekotem z prostoru po jeho pravé ruce.

Kozí chlívek. Něco mu říkalo, že se nejedná o nejhorší útočiště, do jakého se kdy uchýlil.

A něco dalšího ho upozorňovalo, že by měl urychleně zkusit zjistit, proč tuhle myšlenku nedokáže rozvést dál.

Pamatoval si... Pokoušel se zamyslet, ale odpovídalo mu jen prázdno. Vybavovala se mu slova a jejich významy, obrazy, které ale dohromady nedávaly žádný smysl, tváře lidí, které ztrácely obrysy, kdykoliv se na ně pokusil soustředit. Čím víc se snažil zachytit význam toho všeho, tím víc mu unikal.

Znovu bezmyšlenkovitě pohnul rukou a zaskučel, když se bolest znovu ozvala. Venku zaduněl další hrom a vyděšené mečení nabralo na intenzitě. Pevně semknul čelisti k sobě.

Potřeboval si vzpomenout, na cokoliv. Libovolný záblesk, náznak vzpomínky, tvář, myšlenku, emoci, byl by vděčný za cokoliv. Ale ať se snažil jakkoliv, jeho mysl se v tomhle ohledu zdála být naprosto prázdná.

Jediné, co se zdálo zřetelné, bylo nutkání všechno vzdát, nechat věci odplynout kamsi pryč s divokou bouří tam venku, zapomenout i na tohle krátké probuzení a vytratit se docela.

Jenže spánek nepřicházel. I kdyby ho nepronásledovala bolest, hlad a žízeň a v hlavě mu neproudil nekonečný řetěz zmatených otázek, pořád tu bylo oslepující světlo blesků, pronikající škvírami ve stěnách a stropě, a rachocení a dunění hromů. Pokoušel se vydržet, nehnutě ležel a přivolával bezvědomí, ale čas se zdál plynout nesnesitelně pomalu.