Just be yourself, Darling | BL

Prolog

Nad nočním městem se vznášel mlhový mrak spolu s tmou a možná že i lecčím jiným.

Nedaleko od centra se ulicemi domů vracel muž. Tašku s notebookem přes rameno a spěchal, jakoby ho honila nějaká lítá šelma nebo utíkal z místa činu. Ale ani jedno z toho. Spěchal domů, protože měl zpoždění.

Když za sebou o chvilku později zavíral dveře poměrně luxusního bytu, zaslechl kroky mířící k němu.
Podnapilý stav, který do té chvíle manipuloval s jeho myslí, pomalu ale jistě opustil jeho hlavu.

"Kde jsi byl?" zabručel muž, jež se objevil naproti němu. Příchozí jenom kolem hory svalů prošel.
Zamířil do kuchyně, aby si mohl postavit vodu na teplou kávu, kterou potřeboval jako kyslík.

"Můžeš se mnou mluvit, do prdele?" ozvalo se opět a černovlasý muž se opřel bokem o kuchyňskou linku se založenýma rukama.

"Zdržel jsem se s kamarádem v hospodě." zamumlal druhý a čekal až rychlovarná konvice dovaří.

Tazatel si jen podrážděně povzdechl a podíval se na hodiny. Deset večer.
"To ti tak žeru. Vylíval sis mu srdíčko? Nebo jste nemluvili vůbec?! Že ty se s ním kurvíš!" rozhodil rukama.

"No že mě z nevěry obviňuješ zrovna ty! Nepřijde ti to trochu blbý?! Já nejsem ten kdo si vypisuje s kdekým a koho zaujme kde jaká prdel nebo výstřih!" vrátil mu jeho úder nižší a mladší muž.

"Jdeš pozdě o skoro tři hodiny! To si fakt myslíš že sem tak blbej?!" nedal se černovlásek a dupnul si nohou.

"To žes mi zahejbal ty, ještě neznamená, že to nutně musim dělat i já, ty arogantní kreténe!" vyjel na něj hnědovlasý a oči se mu začaly plnit slzami. Už zase na sebe byli zlí. Křičeli a nadávali.

"Tak mi připomeň kdy jsme spolu naposledy spali, hm?! Jakej jinej by to mělo asi důvod, co?!"
A pokračoval by dál, ale v mluvě ho zastavila bolestivá facka. Šokovaně se podíval do nasupené tváře svého milého. Tsch, milého...

"Nespím s tebou, protože nechci. Chováš se naprosto odporně! To si jako myslíš, že když na mě budeš řvát a obviňovat mě, že s tebou potom skočím do postele nebo co?!"

Druhý ho odstrčil od linky a sám se k ní otočil čelem. Začal utírat nádobí, čemuž se pravděpodobně věnoval už předtím, než přišla domů jeho drahá polovička.

"Někdy mám chuť se zabalit a vypadnou od tebe co nejdál!" zakřičel mladší muž na druhého s uslzeným obličejem.

Vyšší se z vývinu situace nijak zvlášť nevzrušoval. Už ne. Zvykl si.
"Co ti brání?" procedil mezi zuby, když utíral předposlední umytý talíř a chystal se ho uložit do skříně.

Druhý jen nevěřícně několikrát naprázdno otevřel a zase zavřel pusu.
Pevně tiskl popruhy jeho tašky s laptopem, až mu bělely klouby.
"To jsi neřekl..." zavrtěl hlavou nevěřícně. Nespouštěl ze svého přítele oči.
Po tváři se mu svezla několikátá slza za jejich krátký, nabitý rozhovor.

Starší se otočil čelem k němu a svým výrazem dával dost jasně najevo, že už na nic nemá náladu. Obzvlášť na něj ne. Chtěl mu vyslat neverbální signál, aby se zabalil a odtáhnul někam do kouta jejich bytu a do rána se mu neukazoval na očích, protože už dneska neměl na nikoho energii. Zaskřípal zuby a otráveně pozoroval projev slabosti svého milého.

"Táhni mi z očí." rozhodl se pro radikálnější řešení když viděl, že asi nepochopil, že toho má dost. Kdyby mohl, uštědřil by mu jednu výchovnou lekci, aby si už konečně zapamatoval, že by na něj měl brát ty největší ohledy. Mnohem větší než na sebe samého. On byl snad důležitější, no ne?

"Fajn! Jak chceš!" rozhodil rukama mladší a rychlými dlouhými kroky se přesunul do jejich ložnice s velkou bílou skříní.

Otevřel nábytek a do tašky - která tam byla spolu s oblečením - si začal balit svých pět švestek.
Tohle bylo po páté během čtyř dnů.
Jejich vztah se stal toxickým. Už nebyl místem, kde by hledali útočiště. Měl pocit, že spolu zůstávali jenom proto, že se nechtěli srát se spoustou věcí okolo rozchodu a radši ignorovali to napětí, co mezi nimi bylo.

Ale jeho to už nebavilo. Psychicky ho likvidovala situace, která mezi nimi nastala. Vyčerpával ho pocit, že se radši uklidí s kamarády někam do baru nebo hospody, než aby přišel domů a užíval si přítomnost svého přítele.
Ale nebyla to jeho vina. Alespoň v to doufal. Nevěděl co provedl, že se k němu začal chovat jako k cizímu.

Když se ozvala tříštivá rána z kuchyně celý nadskočil.
Během vteřiny se ve futrech opírala svalnatá a vysoká silueta muže, který ho ještě před několik málo měsíci miloval a nazýval ho svým.

"Víš co? Seš jenom malá odporná coura. Kolika chlapům si za dobu co jsme spolu roztáhl nohy, co?! Kolika z nich si kouřil?! Užíval sis to?!" zahřměl a jen pozoroval, jak se jeho - teď už zřejmě ex přítel - balí a zvedá z kleku i s taškou.

"Pro zbytek věcí se vrátím jindy..." řekl jenom, snažíc se přeslechnout to, co mu bylo právě řečeno.
Ještě ze zásuvky vytáhl nabíječku a vzal z nočního stolku svoje sluchátka.

"Kurvil ses! Jen mi to nechceš přiznat! Bojíš se, hm?! Seš na mě závislej! Bojíš se abych tě neopustil! Ale víš co? To jsem teď udělal, ty špinavá děvko!" hulákal dál.

"Skončils?" zeptal se plačtivě hnědovlasý, ačkoliv se snažil svoje rozpoložení ukrýt, zatímco si zavazoval svoje tenisky.
Ještě si z kapsy vytáhl klíče a hodil je na úroveň hrudi druhému.
Ten už nic neříkal.
Svazek dopadl se zařinčením na zem a za mladším jenom klaply dveře.