Tehdy v létě

✧. * KAPITOLA 3 * .✧

Okolo pasu si uvázala mikinu, neboť tady na východě bývaly večery trošičku chladnější, a do ruky popadla za tkaničky svoje staré adidasky. Seběhla s dupáním po dřevěných schodech a kuchyní se prohnala jako vítr. „Kam se tak ženeš?" smála se babička. Lidiya se zastavila: „jdu se na chvíli projít," odpověděla jí ve zkratce a opět se rozešla. Ovšem ihned zase zůstala stát. „Babi?" váhavě se zeptala. „Nevíš, co to je za kluky, co hrají naproti na louce fotbal?" Babička se opět usmála. „To jsou moc milí chlapci Lidinko," zasnila se. „Většina z nich bydlí tady naproti krámu a někteří dokonce studují až v Neftepolu na gymnáziu. Často mi pomáhají třeba s nákupem a před měsícem Broni Petruk pomáhal dědovi opravovat stodolu." Lidi jen kývla, že rozumí. Nechtěla se vyptávat dál, ještě by si babička bůhví, co myslela. Raději si tedy nazula boty, které držela v ruce a vyrazila ven. Venku ji zalilo zlatavé světlo. Nastavila té záři obličej a nadechovala se toho úžasně čerstvého vzduchu. Zpoza stodoly za ní přiběhl Maksym, kterého podrbala na hlavě. „Hlavně na mě už neskákej ty idiote," smála se a pes se samým štěstím že se o něj někdo zajímá málem zbláznil. Vrtěl ocasem a když se Lidiya od něj zvedla, začal kňučet. Lidi se tedy rozhodla, že si psa vezme s sebou a z dvorové verandy si vzala tlusté, kožené vodítko, které ale stejně moc nepotřebovala, neboť Maksym byl naučený chodit na volno a držet se v těsné blízkosti člověka a otevřela branku. Před ní se otevřelo moře luk, vysoká tráva jí sahala téměř až do pasu, a i obrovský Maksym se v ní ztrácel. Taková euforie ji nezasáhla už dlouho. Rozeběhla se ani nevěděla kam. Běžela, plná radosti a náhlé energie a pes utíkal těžkými skoky za ní. Ruce jí vlály nad hlavou a smála se upřímným, zvonivým smíchem. Poté padla do trávy, neboť jí kvůli sprintu došel dech a veškerá síla. Z trávy se vynořilo černobílé tělo, to byl Maksym. Lehl si k ní a hlasitě oddychoval s jazykem vyplazeným ven a nadšeně plácal ocasem. Lidiya ho popleskala na hřbetě a opět se postavila. Tentokrát již krokem se vydala napříč loukou. Vysoká tráva jí zanechávala v teplácích různá semínka a asi dvakrát se popálila o kopřivu. Ovšem jí to nevadilo a ani si toho nějak nevšímala. Šla totiž s očima upřenýma na obloze a sledovala všechny ty barvy, co se míchaly do sebe a vytvářely děsně krásné červánky. Lidiya si oblohu párkrát vyfotila. Na památku. Pokračovala loukou a asi za dvě stě metrů se napojila na vysečenou cestu, která se točila směrem z kopce zpátky k domu prarodičů. Tu cestu tam vysekl děda, aby mohl chodit do sadu. Lidi zavolala na Maksyma, neboť zůstal ještě ve vysoké trávě a chytal nějakou myš. Pes jí běžel v momentě naproti a z očiček mu sršely veselé jiskřičky. Lidi se s ním posadila do vysečené trávy a sledovala, jak slunce už pomalu zachází. Mohla by tu sedět nekonečně dlouho. Myslela si, že není nic hezčího jak výhledy z parku, který se nacházel v jejím městě, či jejího pokoje. Ale ono bylo. Bylo to zde. V duchu děkovala tomu protivnému psychiatrovi, že ji sem poslal. Kdyby nebyla ona padlá na hlavu a kdyby pan Melnik nebyl pan Melnik, asi by tu teď neseděla. Až se vrátím, musím mu poděkovat, ušklíbla se v duchu. Ze snění ji vyhnali komáři, kteří se se soumrakem přihnali. Mobil jí ukazoval téměř devět hodin večer, a tak sebrala sebe a psa a po vysečené luční cestě se vydala směrem dolů z kopce.

Kluci stále na louce byli. Seděli pod jediným stromem, co se na louce nacházel a hrozně nahlas si povídali. V Lidi řádila šílená nervozita, když okolo louky procházela. Z celého srdce si přála, aby nepostřehli, že kolem vůbec prochází. Ovšem byla na omylu. Zpoza stromu se ozvalo hlasité písknutí. Lidi vyskočila leknutím tak skoro dva metry do vzduchu a než se stačila rozkoukat, Maksym už uháněl směrem k chlapcům. Zjevně je znal a měl je rád. „Sakra!" zavrčela Lidiya a snažila se zavolat psa zpátky. Pes ale nikde a nechal se hladit od kluků dál a dál. Lidi se rozklepaly ruce a srdce rozbušilo. „MAKSYME!" řvala z plných plic. Pes byl ale jako hluchý a vesele se točil okolo jeho nové společnosti. Kluci se hlasitě smáli, což Lidiyi znervózňovalo ještě víc, neboť nevěděla, jestli se smějí psovi anebo se vysmívají jí, že ji neposlouchá. Stála tam jako tvrdé y, div, že jí slzy netekly. „Maksyme prosím," vyšlo z ní tiše. Věděla, že si pro psa nedokáže přijít. Nedokázala teď nic. Ani řvát ani se pohybovat. Byla jakoby paralyzovaná. Chlapci se na ni začali dívat, a to ji málem oddělalo. No tak, no tak, nádech, výdech, snažila samu sebe uklidnit. Naštěstí se jí tep uklidnil a ten hnusný úzkostlivý pocit na hrudi se zmenšil a dokázala na psa znovu zavolat. Pes nikde. Viděla, že jej kluci pobízí ať běží z ní, ovšem ten starý paličák seděl na zadku a odmítal se pohnout. „Asi si budeš muset pro něj," zavolal na ni jeden z chlapců. Měl hnědé vlasy, nejspíš kudrnaté a docela příjemný a milý hlas. Lidiya v tom hlase neslyšela žádný posměch či urážku, což jí dodalo trochu na jistotě. Zrychleným krokem došla pod strom a Maksyma chytla za obojek. „Nevím, co to do něj vjelo, pardon," vyhrkla letmo. „To spíš my pardon, že jsme ho volali," odpověděl další, taky hnědovlasý. Lidi jen kývla a otočila se. Když už byla od nich dobrých deset kroků, ještě na ni kterýsi zavolal. „Ty jsi vnučka od Baranů?" Lidiya se otočila. Jak to mohl sakra vědět? A proč se s ní vůbec baví? Na jednu stranu ji těšilo, že s ní jedná jako s někým, koho zná už dlouho a nemluví s ní chladně a povrchně. Na druhou stranu na takové chování nebyla vůbec zvyklá. Ani od holek a natož tak od kluků. „Jak to víš?" zeptala se. „Zaprvé se tu procházíš s jejich psem ale hlavně tvoje babička o tobě neustále mluví, každý ví, že tu jsi, a hlavně kdo jsi," usmál se na ni ten kudrnatý. Nebyl na ni vůbec hrubý, právě naopak. Městští kluci by se od těchto měli spoustu co učit. Lidiya jen pokrčila rameny. „To se tu drby roznáší rychlostí světla?" Plavovlasý kluk, co seděl nejvíc vzadu vyprskl smíchy. „Rychleji než to." Lidi nevěděla, co si o tom myslet. Ve městě si každý hleděl svého a málokdy se stávalo, že by se někdo úplně cizí s ní bavil dobrovolně. Avšak tady na vesnici to asi bylo nastavené jinak. Lidi se na poznámku toho plavovlasého jen zašklebila. „Nechceš tu chvíli pobýt?" zeptal se opět ten kudrnatý. „Proč ne," odvětila jednoduše Lidiya. „Jmenuju se Broni," představil se ten kudrnatý. Měl na sobě vytahaný svetr a sportovní kraťasy a asi to byl zřejmě ten, jak se babička rozplývala, velice šlechetný mladík, co opravoval s jejím dědečkem stodolu. „Toto je Myron, můj starší brácha," ukázal na druhého hnědovlasého kluka. Měl na sobě bílý nátělník, šlo vidět, že asi hodně sportuje, neboť paže měl docela výrazně vyrýsované. Ten na ni s klidným úsměvem kývl. „Toto je Borys," koukl po blonďákovi se sivýma, pro Lidi hodně půvabnýma, očima. Jako jediný jí věnoval jen letmý chladný pohled. „A tohle je Anatolij a Stepan," první poukázal na toho plavovlasého, který se vesele šklebil a zjevně měl velmi dobrou náladu, a po druhé ukázal na chlapce s tmavě hnědými, skoro až černými vlasy a světlýma očima. Ten se na Lidiyi taky přátelsky usmál a kývnul hlavou. Ta se snažila zapamatovat si jména všech a nezapomenout je při tom. Broni, Myron, Anatolij, Stepan a Borys, opakovala si v hlavě stále dokola. „A já jsem Lidiya. Ale všichni mi říkají Lidi," představila se chlapcům na oplátku. „My víme," začali se smát. Všichni, teda až na Boryse. Ten nevypadal příliš nadšeně. Avšak Lidiyi učaroval asi ze všech nejvíc. Vypadal tak... vypadal jako kluci z města. Měl bohužel i ten chladný odstup, ale alespoň neměl žádné nepřátelské narážky. Lidiya si sedla v bezpečné vzdálenosti naproti klukům a vedle ní si lehl Maksym. To díky tomu tvrdohlavému zvířeti měla teď vlastně zřejmě nové přátele. Hodiny na mobilu jí ukazovaly téměř desátou hodinu. „Asi bych měla už jít," vykoktala ze sebe. „Nesmysl," zavrtěl hlavou plavovlasý Anatolij. „Myslíš, že tady to někdo řeší?" Lidi pokrčila rameny. Netušila. Ona musela dát vždycky vědět své matce kde je, v kolik přijde a jak dlouho se, popřípadě zdrží, jinak ji doma čekalo peklo. Nenáviděla totiž, když se toulala a ona nevěděla kde. „Řekneš prostě babičce, že jsi byla s náma a jí to vadit určitě nebude," pokračoval Anatolij. „A když jí řekneš, že tu byl ňuňuňu Broníček, tak by ti odpustila i vraždu," vložil se do toho Myron a rozpustile se na svého bratra zašklebil. „Každý ví, že je do něj blázen." Lidi se uchechtla. Znala je ani ne půl hodiny a už si s nimi docela rozuměla. „Půjdeš zítra ven? Seznámíme tě s holkami," zeptal se jí Broni, co ignoroval kecy svého bráchy. „Určitě," usmála se Lidi. Jakmile zmínili děvčata, srdce jí poskočilo radostí. Alespoň se nebude cítit tak zvláštně sama mezi kluky. Jediného, čeho se bála, že to budou rádoby drsňačky, které shazují ostatní holky a jejich cílová skupina přátel jsou kluci, protože ti přece nepomlouvají a nejsou falešní, jako 'ostatní holky '. Ale ne, Lidiya věřila, že s holkami odsud si přijde na slovo ještě víc jak s místními kluky. A ti byli, kromě teda Boryse, který zamlkle seděl opřený o strom a pozoroval veškerý děj s nepřívětivým pohledem, překvapivě velkorysí a nezákeřní. Dokonce i zábavní. Kudrnáč Broni plácl Maksyma po chlupatém hřbetě a začal jej nahánět po louce. Všichni se smáli. A všichni byli šťastní. Kupodivu i Lidiya. Smála se a volala na psa, aby běžel ještě rychleji, aby jej Broni nechytil. Mezitím na oblohu padl soumrak. Po setmělých nebesích lítali malí netopýři a otravné mušky octomilky, které všechny štípaly ve vlasech. Kluci se začali zvedat, že už je asi opravdu na čase jít. Bylo zhruba půl jedenácté. Stepan jel na svém kole a ostatní šli pěšky po vysečené cestě směrem k domu Lidi babičky. Maksym klusal za nimi.

Jakmile přišli před dům Lidiyi prarodičů, letmo se rozloučili. Všichni jí zamávali, tedy všichni až na Boryse, ten na ni jen bezvýrazně kývl hlavou, aby se neřeklo. Lidiya zavřela Maksyma v kotci a poté pokračovala do domu. Přede dveřmi si vyzula adidasky a položila je do botníku. V obýváku seděla babička s dědou, děda spal a babička sledovala starý televizor. „Pardon, že jsem přišla pozdě," špitla směrem k prarodičům. Babička se jen usmála. „Viděla jsem, že jsi se seznámila s chlapci." Lidi se podivila. Jak to mohla vědět? Asi vesnické babičky mají v očích vybudovaný dalekohled. Samozřejmě že ne, jen měly rády drby a ty se nejlíp daly zjišťovat pozorováním okolí. To ona jako měšťačka ovšem netušila a netušila, že by její babička svoji vlastní vnučku tajně pozorovala. „Ten Broni Petruk, že je kouzelný?" Rozplývala se babička. Lidi jen pokrčila rameny. Jí přišel spíš jako ukecaný rozcuchaný floutek. Ale choval se k ní pěkně, což cenila. Cenila to na všech. Jediný Borys se na ni vůbec netvářil... Rychle se rozloučila, že jde spát. Vylezla do podkroví, hodila na sebe dlouhé, kostkované kalhoty a černé tričko jakožto pyžamo a zavrtala se do peřiny. V hlavě měla docela kolotoč, neboť teď teprve začala pobírat co se v dnešní večer přihodilo. Kluci jí přišli fakt milí. Broni byl trošku švihnutý a Stepan zas hodně tichý. Každý byl jiný a zároveň úplně stejný. Jen Borys, ten byl jiný úplně. Při tom ty jeho šedivé oči a jemně rýsovaný obličej. Kdyby se jen trošku pousmál! Fuj, nad čím to přemýšlíš, napomenula se v myšlenkách. Někdo jako on se jí nemohl ani trošku líbit! Vždyť jej přece vůbec neznala a neprohodil k ní ani jediné slovo a... a... musela uznat, že mu to fakt slušelo. Zkoušela dopsat holkám, aby jim sdělila novinky, ovšem signál a data ji zradily. Mobil tedy položila zpátky na noční stolek a vrátila se k přemýšlení. Co si o ní vůbec tak myslel? Sama o sobě by nikdy netvrdila, že je nějak extra krásná, avšak taky by netvrdila, že je extra ošklivá. Vlastnila krásné, lesklé kaštanové vlasy, velké tmavé oči lemovaly husté a opravdu mimořádně dlouhé řasy. Znala sice hubenější holky, ale nebyla nějak tlustá. Ale ani ne vychrtlá. Taky měla velké množství pupínků. Nebyla dokonalá. Ale to snad nikdo ne? Doufala, že Borys zaznamenal aspoň nějaké to vzhledové pozitivum na ní... Ne, ne, ne stačí... opakovala si v duchu stále a stále. Nemůžeš sem přijet a hned si tady myslet na nějaké místní vidláky. Převalila se na bok. A bezmyšlenkovitě ležela. Opět se cítila příšerně samotná. Nejraději by se na tu louku vrátila. I když se těch kluků, i přesto, že věděla, jak fajn jsou, bála. I tak by se tam vrátila. Necítila by se aspoň sama. Převalila se na druhý bok a myšlenkami zaběhla zase do zítřku. Těšila se na ty holky a v hlavě si představovala, jaké vlastně vůbec budou. Věděla, že budou určitě moc krásné. Každá holka je přeci krásná. Ovšem doufala, že budou krásné i chováním a že ji mezi sebe přijmou stejně dobře a rychle jako kluci. Vymýšlela, jak se jim představí. Nebo budou už taky dopředu z drbů vědět, kdo ona vlastně je?

Vzbudila se uprostřed noci. Chvíli se převalovala a když nedokázala znovu usnout, rozhodla se jít na čerstvý vzduch. V protějším pokoji, který kdysi patřil její mámě se nacházel balkon. Otevřela tedy co nejtišeji dveře od jejího pokoje a neslyšně se vkradla na již zmíněný balkon. Stálo tam staré křeslo, do kterého se usadila. Tvář jí ovál voňavý a teplý větřík. Cítila traviny a typickou vůni letních nocí. V lukách za domem cvrkali cvrčci jako o život. Vstala z křesla, ze kterého se urputně prášilo, a chtěla přejít blíže k zábradlí. Avšak u stěny o něco zavadila. Rukou nahmatala jakoby nějaké kovové tyčky zaklíněné ve stěně. Posvítila si mobilem a zjistila, že se jedná o malinký... žebřík? Na střechu? Chvíli tam jen postávala a přemýšlela, zdali má spíše poslechnout zvědavost či rozum. Samozřejmě, že zvědavost po chvíli zvítězila. Opatrně se vyšvihla na první stupínek, který byl tak hrozně krátký, že sotva tam dala jednu nohu. A opatrně stoupala výš a výš, a i když se sebevíc snažila, pád jí hrozil nejméně třikrát. Až po nějaké době na střechu opravdu vylezla. Střecha měla jakoby useknutou špičku, zkrátka byla zploštělá, takže místa na sednutí se tu nabízelo spoustu. A ten výhled. Ten výhled byl kouzelný. I když byla tma, na jedné straně svítily pouliční lampy a osvěcovaly vesnické domky. Na druhé straně se rozpínaly temné louky a pole a čouhaly z nich letité divoké jabloně a trnky. Při východu či západu slunce to tady muselo být nejkrásnější na celém širém světě. Lidiya si představovala, jak sem bude brát své nové kamarády a bude zde s nimi sedět dlouho do rána a povídat si o všem možném. Avšak zatím tu seděla sama. A nevadilo jí to. Vychutnávala si tu neskutečnou atmosféru. Obloha začala pomalu růžovět, a to pro ni znamenalo vrátit se zpátky do postele. Při slézání dolů zpátky na balkon podala kaskadérský výkon, ovšem v pár minutách už ležela zase zpátky ve své posteli a taky se v pár minutách oddala opět spánku.