Unbearable /CZ/ Nesnesitelný

Kapitola 4

Po dvouhodinovém letu jsme konečně dorazili na letiště, kde na nás čekalo plno španělských fanoušků. Trvalo nám přibližně půl hodiny, než jsme se dokázali většině podepsat a vyfotit se. Vzali jsme se zavazadla a směřovali k východu. Jakmile jsme vyšli ven, uviděli jsme, jak parta lidí nastupuje do naší limuzíny a ta následně odjíždí, aniž by řidič věděl, že veze nesprávné lidi. Zatím co se všichni koukali, jak nám odjíždí limuzína, já obcházela taxíky a zamluvila jich pár na odvoz do hotelu (naštěstí jsem uměla solidně španělsky) a zavolala na zbytek kapely, ať si dají věci do kufrů a nastoupí si. Snažila jsem se řidiči říct místo, kam nás má odvézt, a doufám, že to pochopil.

Po 40 minutách jízdy jsme zastavili uprostřed pouště, řidiči taxíků nám vyndali zavazadla a položili je na okraj silnice. Jakmile jsme vystoupili, abychom se podívali, co se děje, taxíky rychle odjeli a zbyl za nima jen oblak prachu a písku. Zkoušela jsem na ně volat, ale zřejmě mě neslyšeli. Vzdychla jsem si a sedla si na jedno z mých zavazadel a schovala si tvář do rukou. "Moc se všem omlouvám."
Po asi půl hodině Alex něco řekla, ale pořádně jsem jí neslyšela, mám pocit, že říkala něco o tom, že mohla zavolat. Poté, co to řekla tak asi za další hodinu přijela limuzína a odvezla nás do hotelu, celou cestu se nám řidič omlouval, ale já moc neposlouchala, měla jsem v hlavě pouze toho jednoho člověka. Vlastně jsem byla úplně mimo. Zakoukala jsem se z okna na místní krajinu a poté se zapojila do řeči s kapelou o koncertu, co bude za pár dní.

Poté co jsme přijeli do hotelu, doslova jsem se zašila do svého hotelového pokoje. Vzala jsem svůj fialový iPod a pustila si písničku „Wonderwall" od Oasis. Do hlavy mi to nahnalo spoustu vzpomínek, i ty o Robbiem (těch bylo nejvíc, v podstatě ta písnička mi ho připomínala ze všeho nejvíc). Koukala jsem se z okna, jak na sklo kape déšť, pocit, jako by na mě kápla jedna z těch kapek, mi přeletěl po tváři. Písnička plná vzpomínek a prostředí u okna mi přinesli pocit na dně, stejný jako před 12 lety. Ani to neumím popsat, ale bylo to jako na základce. Jak jsem tak z toho okna koukala a měla na sobě své „weed" triko a teplákové kraťasy, pomalu jsem usínala a opřela se hlavou o zeď. (seděla jsem na velkém parapetu u okna, který mě překvapivě udržel). Usnula jsem téměř hned a spala jsem tam až do rána.

Po 7 hodinách spánku jsem se probudila a hlavu jsem měla otlačenou o tu zeď vedle mě. Nějak jsem se vyhrabala z mé spící polohy na parapetu a šla ke dveřím. Vůbec jsem si nevšimla, jak vypadám, že mám rozcuchané vlasy a rozmazaný make-up. Vyšla jsem a najednou jsem narazila do vysoké tmavovlasé postavy. Hned jsem se začala omlouvat.

„Moc se omlouvám, já vás neviděla..." Jakmile jsem se pohledem došplhala nahoru k obličeji té postavy, otevřela se mi pusa až k zemi, když jsem zjistila, že je to on. Robbie Marshall. Téměř hned, po uvědomění tohoto strašlivého faktu, jsem zavřela pusu a odstoupila jsem dva kroky od něj.

„Co tady sakra děláš?! Mě jako sleduješ?!" Začala jsem na něj téměř ječet, ale naštěstí se to v mém rozespalém hlasu rozplynulo. Robbie se zamračil a řekl.

„Já tě nesleduji, proč bych tě asi sledoval?" Já se se nadechla a hlasitě odpověděla mu zpátky. „Tak celých 12 let o tobě skoro ani neslyším a najednou se objevíš na prvním koncertu turné mé kapely a najednou zase tady na turné?" Najednou jsem se lekla postavy, co stála vedle mě. Byla to Alex a vrhla na nás pohled, co nejde popsat, ale bylo vidět, že byla z nás smutná. Robbie jí hned objal a já se jen válela pohledem kolem chodby a čekala na to až se ty dvé hrdličky do přivítají. Po chvilce už jsem toho měla dost a na Alex jsem vrhla.

„Alex děláš si ze mě prdel?! Ty víš, že ho nemůžu ani vystát a ty si ho sem klidně pozveš?!" Alex mi neodpověděla místo toho se na mě otočil Robbie. Vlastně ani neměla čas odpovědět, Robbie byl rychlejší.

"Beth. Beth prosím uklidni se! Alex za nic nemůže. Přijel jsem sám, sám jsem se rozhodl. Jestli mi do toho Alex mluvila tak ne, že by mě přemlouvala, abych přijel, ale snažila se mi v tom zabránit. Ona za nic nemůže Eliz, nepřemlouvala mě, abych přijel. Mám k tomu, že jsem sem přijel svoje dost závažné důvody, ale to později." Podíval se na Alex a pokračoval. "Nezlob se na ni, na mě můžeš ale na ni ne. Jestli chceš, můžu ti ukázat esemesky, jak se mi to snažila rozmluvit. Nebuď na ni naštvaná." Jakmile Rob dokončil svůj dlouhý proslov, za jeho ramenem jsem uviděla Jacoba bez trička a upřela na něj nechápavý pohled.

"Může mi někdo... Alex, vrátila bys mi moje tričko?" Ohlásil se Jake. Viděla jsem na Alex ten svůj výraz, když se stalo něco trapného, ale bylo tu i kousek vzteku. Najednou si sundala to tričko a hodila ho po Jacobovi a v podprsence zalezla do pokoje a bouchla dveřmi. Já jí sledovala až do té chvíle co zmizela za rám dveří. Koukla jsem na Robbieho a pak na zem. Začala jsem si hrát s prsty a při tom koukala na koberec na chodbě.

"Eliz copak ty to nevidíš? Ty nejsi jediná, kdo je z toho na hromadě. Ty z toho ani na hromadě nejsi, ty mi jen nejsi schopná odpustit to co se stalo 13 nebo 12 let zpátky. Zafixovala sis v hlavě to, že já jsem špatný a stejný jako ostatní kluci. Ale Elizabeth, ta holka," Ukázal na dveře, do kterých vešla Alex. "ta holka je z toho úplně na prášky. Snažila se dělat první poslední, aby ses přes to přenesla, celou tu dobu. Nikdy se nedozvěděla, co se stalo a i přesto ti pomáhala, utěšovala tě. V pohodě snášela tvoje výlevy zuřivosti, jakmile někdo zmínil mě. Při tom všem zvládla smrt vlastního dítěte! Ona je úplně na dně, divím se, že se z ní ještě nestala alkoholička, neskončila závislá na drogách nebo něco podobného. Ale to jen asi kvůli tomu, že se přede všema a hlavně před tebou snaží hrát tu silnou. Nevím, jestli se vrátila k trávě, ale tím si nejsem moc jistý. To je ale jedno. Ona je na dně z toho, že ty ke mně máš takový postoj, jaký ke mně máš. Za těch 13 let co se s ní znám jsem se kolikrát přesvědčil, že je schopná za mě dát svůj život. A za tebe, za kohokoliv z vaší kapely by byla schopná dát svůj život jen, aby vás zachránila. Bože můj Eliz vzpamatuj se z té sobeckosti, koukni se na to z jejího pohledu. Umřelo jí dítě, její nejlepší kamarádka z hloubi duše nenávidí jejího nejlepšího kamaráda, a když se to snaží napravit, jen se to zhorší. Jak by ses cítila ty?" Takhle dlouhou přednášku jsem neměla už dlouho. A už dlouho jsem nikoho slova nehltala jako teď ty jeho. Začala jsem se cítit, provinile, v podstatě měl pravdu. Ale rozhodla jsem se, si pořád stát za svým a nesnášet ho dál. Tak jako tak jsem mu prostě nechtěla odpustit, a mohlo mě to klidně stát přátelství s Alex.

Po chvilce jsem mu v klidu řekla. „Jdi za ní, přece jenom jsi tu kvůli ní a je to důležité." Otočila jsem se a pomalu odkráčela do svého pokoje. Jakmile jsem zavřela dveře, opřela jsem se o ně a sjela po nich dolů, až jsem byla v takovém klubíčku. Hlavu jsem si opřela o ruce, které jsem měla položené na kolenou a rozbrečela jsem se. Sama nevím, proč jsem se rozbrečela, ale už to tak bylo. Seděla jsem opřená o dveře a slzy mi kapaly na holá stehna. Seděla jsem tam přibližně patnáct minut, dokud nezaklepal na mé dveře Erik, můj nejlepší kamarád, se kterým jsem se poznala přes Alex. Kdysi spolu chodili a ona nám ho přivedla do kapely, jako bubeníka, protože v té době nám bubeník odešel. A nerozešli se ve zlém, jen si dali konec, protože usoudili, že by spolu stejně celou dobu nevydrželi a pak by to nemuselo dopadnout dobře. Jakmile mě uviděl, objal mě.

„Eliz copak se stalo?" Brečela jsem v jeho náruči a on mě jen tiskl k sobě, abych se uklidnila. „Robbie... On... on..." Zakoktala jsem se, ale Erik mě uklidnil a řekl. „On co?" Já se nadechla a chystala se odpovědět. „On přijel jen tak jako by se nic nestalo." Erik se jen na mě zadíval a posadil mě na postel. „Poslouchej, teď prostě nesmíš dát najevo, že jsi tak slabá jako před těmi dvanácti lety, právě naopak. Ukaž mu jak je ti jedno že je tady a chovej se rozumně" Já jsem jen kývla a usmála se na něj.

„Moc ti děkuju Eriku." Usmála se na něj ještě jednou a dala mu pusu na tvář. V té chvíli vešel Chris, můj roztomilý, ale občas i otravný bratranec.

„Sorry, že vás hrdličky ruším, ale jdeme na zkoušku." Hodila jsem po něm svého Angry Bird plyšáka. „Jo jasný už jdeme" Oba jsme odpověděli téměř stejně a zvedli se. Já jsem se rychle převlékla v koupelně a Chris s Erikem na mě čekali venku na chodbě. Vzala jsem si úzké černé džíny a delší volnější tílko s nápisem „Don't judge a girl by her clothes or body". Vyšla jsem ven z koupelny a "pyžamo" hodila na postel. Jakmile jsem vyšla a chystala se zamykat dveře, Chris mi položil otázku. „Mám jít pro Alex?" Když jsem otočila naposled klíčem, aby se dveře zcela zamkly, otočila jsem se na Chrise a odpověděla mu, mezitím, co jsem je táhla do zkušebny.

„Ne ta teď nemá čas, já ji pak napíšu" Zašli jsme do výtahu a já vytáhla svůj nový iPhone 7 a napsala Alex. „Ať jsi za 5 minut dole ve zkušebně kde nám hotel dovolil zkoušet. Musíme se připravit na koncert." Klika jsem na odeslat. Hned po odeslání se otevřely dveře v suterénu hotelu, ale i tam kde jsme měli zkušebnu. Sedla jsem si na velký zesilovač a přemýšlela. Poté jsem si začala zpívat písničku, co jsem kdysi napsala. Jmenovala se „Broken" napsala jsem ji v období, když mi Robbie ublížil. Po dobu, co jsem přemýšlela a zpívala si, tak do místnosti vstoupila Alex, ale hned za ní Robbie. Rozhlížel se kolem, a když už mě uviděl, tak šel docela rychlým krokem mým směrem. Já ho začala ignorovat a začala se věnovat přípravě mikrofonu. Jakmile přišel, poklepal mi na rameno a já se otráveně otočila.

„Co zase chceš? Nevidíš, že pracuji?" Robbie se na mě divně zakoukal a čistě odpověděl

„Tomu předstírání, že chystáš mikrofon, aby ses mě zbavila, říkáš, že pracuješ? No tak, potřebuji si s tebou promluvit, bude to trvat pár minut." Já jsem se otočila zpátky, jako by mi nic neřekl. On mě vzal za rameno a otočil mě.

„Copak nevidíš, nemám čas!" Zvýšila jsem na něj hlas, ale on jen protočil panenky, vzal mě za ruku a odtáhl mě na chodbu. Já jsem se mu vytrhla a téměř na něj zařvala.

„Co to kurva děláš?" On mě přitiskl ke stěně, pomalu jsem se nemohla ani hnout. Koukl se mi hluboko do očí.

„Hele já vím, že se už 12 let nesnášíme, ale poslouchej mě. Já teď mám trochu problémy a potřebuji se zeptat, jestli bych nemohl jet s vámi celé turné? Sice vím tvou odpověď, ale nech mě to vysvětlit. Nedělám to, abych tě sral nebo obtěžoval, ale dělám to pro Alex. Ona už si protrpěla dost a nechci a snad ani ty nechceš, aby skončila v blázinci. Jestli mě necháš jet s vámi, slibuji, že tě nebudu otravovat a jako bych tam ani nebyl." Co dokončil tu svou řeč, skolila jsem hlavu dolu a šeptla jsem si.


„Budeš mě ignorovat jako na základce..." To jsem ale nevěděla, že mě slyšel a jen mi k tomu řekl.

„Ne, to bylo před dvanácti lety a to jsem byl ještě blb a..." Nenechala jsem ho to dokončit a vypustila jsem.

„No tak dobře ale omluvy si nech na někoho, na koho to platí, nechci slyšet nic, co se stalo před dvanácti lety, jasný?!" On se usmál a doslova mu zářili oči štěstím.

„Děkuji moc! Opravdu nebudeš litovat! Slibuji!" Jakmile to dořekl, osvobodil mě a rychle utekl za Alex. Já tam ještě chvilku zůstala a přemýšlela, jestli to není chyba, ale po chvilce jsem na to zapomněla a otevřela dveře a vešla.

Šla jsem ke svému mikrofonu, který měl bílou notu dole po tlačítkem „on" a „off". Zapojila jsem ho do komba, pak jsem dala znamení, že mužem začít.

Hráli jsme přibližně 3 hodiny, jenže mě už začalo bolet v krku a i bránice začala zlobit. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že Alex s Robbiem už odešli, tak jsem si zabalila věci a šla do svého pokoje. Tam jsem byla několik hodin. Nic jiného jsem nedělala, než psala písničky, no respektive jednu. Po dalších přibližně pěti minutách jsem se rozhodla zajít za Jacobem. Na sebe jsem si vzala teplákové kraťasy a tílko s nápisem „I Don't Care".

Vyšla jsem a pomalu a tiše zavřela dveře, aby se nikdo nevzbudil, protože bylo už pozdě. Po špičkách jsem došla k pokoji, kde byl Jacob. Zaklepala jsem na dveře a slyšela jen „Dále!" jak se ozvalo někde z rohu pokoje. Neváhala jsem a vešla. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a rozhlédla se po pokoji, ale nikde nikdo.

„Jacobe? To jsem já Eliz, můžu na chvilku?" Někdy z dálky jsem slyšela, jak mi odpovídá. „Jé Eliz, jo pojď dál, sedni si, kam chceš, jo a sorry za bordel." Pousmála jsem se, protože to říká vždy, když k němu přijdu, už od 6.trídy. Sedla jsem si na bílý gauč, co byl u velkého okna. Po půl minutě vyšel, předpokládám, že z koupelny, poněvadž měl na sobě jen ručník obmotaný kolem pasu. Jak vyšel, vykulila jsem oči a hodila na něj nechápavý pohled.

„Jaku, to že jsme spolu chodili, neznamená, že přede mnou můžeš chodit jen v ručníku, vem si aspoň ty svoje boxerky s spongebobem." Začala jsem se strašně smát a on taky, tak rychle zalez za roh. Najednou jsem viděla jak obmotal svou nohu kolem toho rohu a pustil starší písničku „Mr. Lova". Začala jsem se smát, až jsem si musela zakrýt pusu rukou. Najednou jsem uviděla železnou tyč, co měl v kuchyni a ta se hodila na můj menší ďábelský plán. Nevině jsem se na něj usmála a šla směrem k tyči. On si vzal konečně své boxerky a sedl si na místo, kde jsem seděla já, protože nikde jinde nebylo místo. Chytla jsem se tyče a otočila se kolem její osy a zaklonila hlavu. Usmála se na něj a mrkla, šla pomalou za ním a on si mezitím zapálil jointa. Přišla jsem k němu a vzala mu jointa z pusy a potáhla si. Sedla jsem si na jeho klín a on vytáhl melounovou vodku, co měl pod gaučem a nalil nám.

Po pár skleniček jsem už moc nevnímala, ale cítila jsem, jak mi sundává tílko. Nechala jsem ho, potřebovala jsem se uvolnit. Jakmile mi sundal tílko, sedla si k němu čelem na jeho klíně a začala ho líbat na krku, pomalu jsem se dostala až k jeho rtům. Cítila jsem jeho ruce na mých zádech, jak se pokouší mi rozepnout podprsenku. Jacob pak doslova shodil nepořádek, co měl na gauči a položil mě na něj a hned si na mě lehl. Pak vzal nějakou přikrývku a přikryl nás.

Vzbudila jsem se přibližně v 5 hodin ráno. Vzbudilo mě chrápání Jacoba, co ležel vedle mě. Lekla jsem se ho, poněvadž si nepamatuji téměř nic z včerejší noci. Podívala jsem se pod přikrývku a byla jsem úplně nahá. To nevěstilo nic dobrého. Vyskočila jsem, zabalila se do dečky a po špičkách abych nevzbudila Jacoba, jsem běhala po pokoji, abych našla svoje oblečení. Rychle jsem se oblékla a koukla se na mobil, co jsem vytáhla z kapsy, kolik je hodin, ale vykouklo na mě upozornění na SMS od Alex, kterou mi poslala kolem 2 ráno.