PRVNÍ

I.Kapitola

2015

Myslela jsem si, že smrtí všechno končí. Vždycky mě zajímalo, jaké to je prostě usnout a neprobudit se a nechat všechny špatné pocity a rozhodnutí ztracené v dáli. Jenže když si pak uvědomím, že mám svůj život ráda, za nic bych ho nevyměnila. I přesto, že není nejdokonalejší, je prostě můj a mám štěstí, že žiju.

Jenže můj kamarád ho neměl. Byl slavný závodník formule 1, teda do té doby, než se mu stala ta nehoda. Ten den snad nikdy nezapomenu.

Neměla jsem na tom závodě vůbec být, přesto jsem dorazila ho podpořit. Kdybych věděla, co se stane, možná bych radši ani nejela. Ale kdyby zemřel už na trati, tak bych si to vycítila.

Umřel sice až po několika týdnech v nemocnici kam sem ho chodila navštěvovat , ale právě to Jules mě dostal k formulím. On má na všem podíl, bez něj bych nezačala. Proč je život někdy tak krutý a nebere ohled na nic?

Už je to několik dnů od jeho smrti a mám na sobě dlouhé upnuté černé šaty až po kotníky. K tomu černé vysoké boty na podpatku a hnědé vlasy se mi neposedně vlní na ramenou. Na obličej si nanesu trochu make-upu, abych zakryla kruhy pod očima od neustálého brečení a nespaní. Na řasy si nanesu řasenku, která se i přes nápisy voděodolná se smyje a zanechá jen černé fleky pod očima.

Když vyjdu ze dveří našeho rodinného domu, všimnu si pár mráčků na obloze. Asi bude později pršet, řekla jsem si v duchu. Rozhlédnu se kolem a všude jsou krásně rozkvetlé stromy, rackové pokřikují na molu a moře vydává tichý šum. Miluju tu atmosféru, vždy mi zlepší náladu.

Žiji totiž v Nice , které je ve Francii ale nenarodila jsem se tady. Narodila jsem se totiž v Monaku, rodiče se rozhodli že ve Francii to bude lepši a tak se přestěhovali sem . I přesto že to tu mám ráda tak jsem Monačanka , která se chce vrátit zpět do své rodné země.

Když jsem byla malá, chodila jsem se svými kamarády každé ráno ven a vraceli jsme se pozdě večer. Stavěli jsme si bunkry, hledali poklady a prozkoumávali staré rozbité stavby, do kterých nám rodiče zakazovali chodit. A nebo jsme kamarádili s dětmi, které přijely jen na prázdniny a pak jsme je nikdy neviděli, ale tajně jsme doufali, že se někdy znovu potkáme.

Když jsme projížděli ulicemi, každá má svoji část mého dětství. Milovala jsem to, jak mi moji kamarádi záviděli můj individuální plán do školy. Když jsem začala jezdit motokáry, byla jsem tím posedlá. Ta rychlost, prostě to obsahovalo všechno, co jsem potřebovala.

Můj táta chtěl, aby začal jezdit i můj bratr, jenže ten to odmítl. A tak jsem byla na řadě já.Jezdila jsem juniorské motokáry, ale mým největším snem bylo jet po boku Julese. I on si to přál společně s Charlesem. Julese byl jeho kmotrem, nebo tak něco. Bavila jsem se s ním snad jen občas na motokárách a bylo to jen pár slov.

Když jsme se nacházeli na místě, vystoupila jsem z našeho luxusního černého auta před kostelem, kde se obřad měl konat. Měla jsem strach. Všude kolem bylo spousta jeho známých a přátel. Většina byla zabraná do konverzací a nebo říkali jeho rodičům, jak je jim to líto....

Takže první díl tohohle příběhu , doufám že se vám bude líbit , také se předem omlouvám za chyby .

berusska_