Kdo zabíjí, ten nepláče

| prolog...

Vzduch tady dole byl lezavě chladný, suchý a nehybný. Nepáchl, ale z nějakého důvodu působil neživě. Nebyl to rozklad ani nic podobného, právě naopak. Z hlubin tmavých chodeb, táhnoucích se pod chrámem, vydechovala na nově příchozí věčnost dávných časů, které tady nikdy nemohly ztratit svou slávu. Zatímco venku ubíhala staletí, tady se nic neměnilo.

To smrt, nikoliv život, představovala nekonečno.

Aylin si mimoděk přitáhla k tělu těžký vlněný šátek, který jí zakrýval ramena, a zachvěla se. Nacházela se na samém prahu pradávných katakomb a už teď se jí zmocňovala úzkost. Stálo ji veškeré úsilí zachovat klid a rozvahu, zůstat tou ženou, za niž ji nahoře ve vesnici pokládali.

Pevněji sevřela prsty kolem paží. Nemohla si dovolit zakolísat. Kdyby se vzdala své role, nezbylo by jí už vůbec nic.

„Můžeme pokračovat," ozval se za ní tichý hlas a o chvilinku později vstoupila do jejího zorného pole vysoká štíhlá dívka. V bledých prstech držela kamennou misku se zelenou tekutinou, která přízračným světlem osvětlovala prostor kolem nich a měnila jejich tváře v děsivé masky.

Kněží boha smrti se nevybírali náhodně. Byly to opuštěné děti, nechtěné a nemilované, ty, které nikde jinde nemohly najít zastání. Chrám je vychoval, ale zatímco ostatní mladí nacházeli svá první zaměstnání mezi čeládkou a služebnictvem, jejich původ je zavazoval službě mrtvým.

Jenže za hrou světla a stínů bylo pořád jen sotva dospělé děvče, připomněla si Aylin. Možná měla dlouhý tmavý hábit kněží a znala tajemství předků, ale v době, kdy se narodila, byla Aylin sama už několik let matkou.

Nebyl důvod bát se dítěte. Nebyl důvod bát se ničeho v té temnotě před ní. Mrtví už nikomu ublížit nemohli.

Přesto se neubránila letmému pohledu zpátky, na poslední louči, zasazenou v držáku na stěně nad schodištěm. Teplé, mihotavé světlo ohně jí v tom okamžiku náhlé připadalo jako to nejkrásnější na světě.

Pak silou vůle zahnala podobné myšlenky a vykročila za dívkou do kamenné chodby, matně ozářené zeleným světlem. Byl čas postavit se realitě, ať už ji tentokrát čekala sebekrutější rána osudu. Během svého života se musela naučit čelit všemu, co přišlo.

Jedna bolest navíc ji těžko mohla zlomit.

(matka)

***

Nemusely jít dlouho.

Aylin tou cestou nešla poprvé. Hrubě tesané kamenné schodiště, krátká studená chodba, odbočující vpravo, malý prázdný sál, osvětlený dalšími dvěma miskami známé zelené tekutiny. Suchý mrtvolný vzduch, který jí šustil v plicích s každým nádechem. Zdálo se jí, že v něm slyší šepot mrtvých a pohyby dávno vyschlých těl, uložených v nejhlubších síních zdejšího podzemí.

Prostředí tady dole nebylo určeno živým. Bylo však dokonale uzpůsobené tomu, aby tady mrtví přečkali celé věky.

Prošly poslední chodbou a vystoupaly po třech nebo čtyřech schodech do svého cíle.

Zdejší jeskyně byla na rozdíl od většiny komplexu přírodní a lidskou rukou prakticky nezměněná. Na zemi, na rovných plochách i ve škvírách ve zdech byly umístěny další osvětlovací nádoby, bylo jich ale tentokrát dost na to, aby daly zdejší síni jasné obrysy, přestože stále značně znepokojivé. Zem pokrýval tmavý písek a skála nad nimi se natahovala dolů ostrými šedými výstupky, které připomínaly ostré zuby.