Ozvěny duší | ONC2o24

Kapitola druhá

Poledne bylo v plném proudu. Kluci spolu šermovali dřevěnými meči, zatímco ti starší nacvičovali se zbraněmi dávno otupělými, aby si alespoň zvykli na váhu a opodál někteří stříleli z luku, zatímco děvčata si hrála pospolu na princezny.

Zatímco jsem roznášela od jednoho stolu ke druhému korbely po okraj plné piva, slunce pomalu začalo zapadat a noční obloha nabírala tmavých barev.

„Dito!” zavolala na mě manželka majitele. „Pojď sem!” mávla hadrem do vzduchu.

„Ano?” přispěchala jsem za ní a položila prázdné korbely do vody.

„Prý včera večer ďábel procházel okolo vašich domů,” začala opatrně. „Jsi v pořádku? Nestalo se tam něco?”

„Myslím, že se nic nestalo, alespoň sousedé nic neříkali.”

„To je jenom dobře. Dávej na sebe pozor, až půjdeš domů. Brzy budeme zavírat, lidé nechtějí zůstat večer mimo domov. Rychle se rozšířilo, že tamtudy procházel jeden z nich.” Položila na tác tři piva. „Stůl u dveří.” A tím byla naše konverzace u konce.

Vzala jsem tác do ruky a zamžourala na osoby u stolu. Měla jsem pocit, jako kdybych alespoň jednoho z nich znala.

„Zdravím, zde jsou vaše piva.” Postupně jsem každé postavila před jednoho z nich.

„Ahoj,” usmála se černovlasá dívka. „Možná si mě pamatuješ, jmenuju se Park Hye-Jin.”

„Ahoj, pamatuju. Dorazila jsi v pořádku domů?”

Přikývla a posunula korbel k jednomu z mladíků. „Jistě. Co ty? Povídá se o návštěvě požíračů magie.”

„Jeden z nich měl tamtudy procházet, ale já už nejspíš spala.”

„To je dobře.”

Odkrývala jsem a vrátila se zpět.

Přispěchala za mnou dívka o pár let starší než já. Postavila se hned vedle mě a zazubila se.

„Tak co?” kývla na mě.

Mykla jsem rameny. „Jsem unavená, chci jít domů a spát.”

„Víš, že příští týden jsou v hlavním městě obrovské trhy? Mají přijet obchodníci z dalekých zemí. Strašně ráda bych se tam chtěla podívat,” povzdychla si.

Poplácala jsem ji po rameni. „Jednou se tam dostaneš.”

„Dokonce mají přivézt i satén a samet.”

„Tvůj manžel by musel být alespoň předseda města, abys někdy takové šaty měla.”

„Proč manžel? Zvládnu to hravě sama.”

„Slečně nesvěří chod města. Znáš snad nějakou, která kdy byla v čele města?”

„Ne,” povzdychla si. „Ale,” přisunula se ke mně a ztišila hlas, „Kamila mi pověděla, že jste provedly kouzlo na přivolání spřízněných duší.”

„Pššt,” sykla jsem. „Víš, že lidé toto neschvalují.”

„Chci kouzlo taky zkusit,” rozhodně prohlásila. „Co když má spřízněná duše je budoucí předseda města? Mohla bych si dovolit ušít saténové šaty a procházet se v nich po městě.”

Shlédla na své oblečení a přejela prsty po pár záplat. „Na mou výšku budu potřebovat více saténové látky. Proč nemůžu být menší?”

„Volání spřízněných duší může skončit špatně.”

„U tebe taky,” opáčila. „Riskuješ vše jen abys zjistila komu jsi byla určena.”