Ozvěny duší | ONC2o24

Kapitola první

Upozornění: Vůbec mi nedošlo, že tento příběh byl plánován na fantasy světě bez technologie a podobně. Takže pak mi anotace moc neseděla s dějem. Kapitola je tedy finálně (doufám) upravená. 😅

Podél kruhového skleněného stolu posedávaly další čtyři dívky. Držely jsme se za ruce, zatímco uprostřed stolu plála černá svíčka.

Schovaly jsme se na druhý konec archivu, kde nás případní návštěvníci nemohli najít. Ne že by před půlnocí někdo zamířil zrovna sem pro sbírání vědomostí.

Vedle mě seděla Martina a neustále těkala očima ze strany na stranu. „Byl tohle dobrý nápad?”

„Však ty jsi tohle hlavně chtěla, vzpomínáš?” zamračila se Kamila. „A já sehnala ji,” kývla k černovlasé dívce po jejím boku.

„Jsi si jistá co děláš?” Lucka se rozhlédla po místnosti, zatímco neustále pouštěla a sevřela mou dlaň.

„Chcete najít své spřízněné duše, ne?” obrátila oči v sloup. „Běsové sice kradou lidem magii, ale díky nim můžete vyhledat osobu, se kterou máme mít spjatý život.”

„Nejsem tu zrovna dobrovolně,” zamumlala Martina.

Nade mnou zvítězila zvědavost a rozhodla jsem se k nim přidat. Přece se nemohlo stát nic hrozného, ne?

„Ticho,” sykla Kamila a kopla ji do lýtka. „Musí nás být pět. Navíc jsi sama na hledání spřízněné duše trvala.”

„Ještě stále máte možnost odejít,” mykla černovlasá dívka rameny.

„Ne!” vyhrkla Martina a narovnala se. „Já nejvíc chtěla najít mou spřízněnou duši.”

Černovlasá dívka se naklonila do středu ke svíčce a začala tichým hlasem vyprávět:

„Pět duší touží poodhalit tajemství, které jim je zakryto. Pět duší přišlo, aby mohla být vyplněna jejich žádost. Pět duší chce nalézt svou spjatou duši, se kterou mají být svázáni.”

Odmlčela se a ani jedna z nás se neodvážila cokoliv říct.

Teď přicházela ta těžší část, kterou nikdo nechtěl říkat. Museli zavolat požírače magie.

„Přezdívají tě Ďábel, protože tvou identitu nikdo zatím nedokázal odhalit. Zahalen do dlouhého černého kabátu a černým kloboukem procházíš nočním městem a pátráš po těch, v jejichž žilách proudí magie. Povídá se, že ten, kdo se ti odvážil podívat do očí se druhý den neprobudil a jejich zrak se zakalil.

Lidé ti ustupují z cesty a odcházejí opačným směrem, jenom aby se s tebou nemuseli střetnout. Nikdo neví kde vlastně bydlíš ani jaké je tvé zaměstnání. Máš být ďábel lovící lidi s alespoň ždibcem magie. Říká se, že patříš k Běsům, jejichž potrava je magie. Jestliže v dálce vidíme postavu v černém kabátu a klobouku, utíkejme. Utíkejme a doufejme, že nejsme tvým cílem. Protože jinak nás najdeš ať se schováme kamkoliv. Neexistuje místo, kam nedokážeš vstoupit.

Vyslyš naše přání a dovol nám poznat naše spřízněné duše. Ať se s nimi sejdeme v co nejkratší době a za nejsnazší cesty jednoho z nás.”

Sfoukla svíčku a místnost se ponořila do tmy.

Jeden dívčí hlas vykřikl, následovný dalšími. Naše ruce se rozpojily, převrhla se židle, někdo doběhl ke dveřím a osoba vyběhla na chodbu.

„Je šílená!” křičel dívčí hlas z chodby, „to se nebojí o něm mluvit?”

Kamila odstrčila židli, vzala svou tašku do ruky a bez pohledu na vypravěčku spěšně opustila místnost.