THE RUDE BOY

Zoufalství a Naděje

Hned jak jsem se dostatečně vzpamatovala, vydali jsme se už i  s Kie na policejní stanici. Zbraň jsme odnesli přímo Shoupeovi.

"Tady máte zbraň, kterou Rafe zabil Peterkinovou a Ward Gavina. Pošlete to na balistik a uvidíte. Je to důkaz, který jste po nás chtěl. Tak začněte konečně dělat svou práci a dostaňte toho kdo to doopravdy udělal." řekl Pope hned jak pistoli položil šerifovi na stůl. Shoupe si jí prohlédl a hned zase odložil. 

"Gavin není mrtvý. Nenašlo se tělo. Byl jsem u něj doma, ale byl venku. Tak jak můžete tvrdit, že ho Ward zabil, když se na údajném místě činu nenašlo jeho tělo?" zeptal se Shoupe otráveně.

"Tak pošlete to na tu zasranou balistiku nebo tu budete jenom dál sedět na prdeli a voskovat si svůj knír? Donesli jsme vám vražednou zbraň, tak se začněte chovat jako opravdový šerif a dělejte něco. Peterkinová by si to aspoň ověřila." vybouchla jsem nakonec, když už mě to opravdu všechno lezlo krkem. Shoupe se zvednul od stolu, přešel ke dveřím a otevřel je. Nemusel nic říkat. Věděli jsme, že máme odejít.

"I kdyby jsme ještě cokoliv našli, za ním s tím už nepůjdeme." rozčilovala se v autě Kie. Zrovna jsme jeli do chateau, protože jsem si opravdu nutně potřebovala dát sprchu, abych ze sebe smyla ten hnus ze stoky. Po dlouhé sprše jsem se konečně cítila zase jako člověk a ne kus lejna. Lehli jsme si do sítě a jenom mlčeli. Jak máme očistit Johna B, když nám policie nevěří? Po pár minutách ticha jsem se začala propadat do říše snů.

Hned ráno jsem si potřebovala něco zařídit. Ale ostatním jsem to říct nemohla, protože by mě nepustili. Potichu jsem se oblékla, vzala klíče od bráchovi motorky a odjela směr Figure Eight. Před domem Cameronových jsem ještě chvíli přemýšlela, zda je to dobrý nápad, ale nakonec jsem vešla dovnitř. Na Rafea jsem narazila v jídelně, jak přechází po místnosti sem a tam.

"Ahoj Rafe. Jak je?" promluvila jsem za jeho zády a on se překvapeně otočil. V očích měl úlevu.

"Josie? Co tu děláš? A jsi v pořádku?" začal se ptát a rychle přešel ke mě. Ale já ustoupila.

"Jak to myslíš jestli jsem v pořádku? Proč bych nebyla hm? Ty snad víš něco Rafe?"

"Já... Myslel jsem to tak, že jsi se dlouho neozvala ani neukázala víš? Proto se ptám."

"Ty víš,  že poznám když lžeš, že ano? Odpověz mi na jednu otázku. Kde jsi byl včera?"

"Venku s Garrym. Jen tak se projet. Proč se ptáš?" vypadal nervózně a snažil se dívat jinam.

"Byl jsi to ty že jo? Ty a Barry. Málem jste mě utopili ve stoce. Proto jsi se ptal, jestli jsem v pořádku. To protože jste mě málem zabili. Mám pravdu?" položila jsem další otázky narovinu. Jenom se na mě díval jako štěně, které dostalo výprask za něco co nemělo dělat, ale udělalo. Na nic jsem nečekala, došla jsem k němu a začala do něj mlátit a strkat. Nebránil se. Jenom se prostě nechal. A to mě naštvalo ještě víc a tak jsem mu dala facku. Jako už párkrát předtím.

"Uvědomuješ si sakra vůbec, že jsem mohla umřít? Ale to je vlastně jedno že? Pokud je v pořádku Rafe Cameron je v pořádku všechno. Nezáleží na tom, kolik lidí zemře. Jsi monstrum Rafe. Co kdybych umřela huh? Žil by jsi si dál svůj spokojený život?" křičela jsem na něj a on pouze stál proti mě a díval se na mě očima zalitýma slzama. 

"Vážně? Slzy? Tak už sakra něco řekni Rafe." nedokázala jsem přestat křičet. "Řekla jsem ti, aby jsi konečně něco řekl do hajzlu." začala jsem do něj znovu bušit. Najednou se mi do ruky dostala golfová hůl a já jí bezmyšlenkově svírala, jako by to byl můj jediný záchranný bod.