Neoblomný

-18-

„Tak dobře". Pověděl jsem už trochu klidněji a poté se podíval na ni. „Kde je ten kluk". Pověděl jsem a nechal na sobě znát znechucenost. „Támhle", poukázala mírně za sebe do zasedačky. „Ty, pojď semnou, ať neudělám nějakou blbost". Pověděl jsem směrem Honzovi, který jen přikývl a byl mi hned v patách. Ostatní jsem nechal stranou. Musím ho vidět.

Vešli jsme do zasedačky a ten malý kluk seděl na jednom z křesel a něco si kreslil. Posadil jsem se naproti němu a jen pozoroval. „Ty jsi Adam?" optal jsem se a nespustil z něho oči. Jeho pohled se pomalu zvednul a ihned opět sklopil k obrázku. „Ano Pane". Mírně jsem stáhnul uši. „Neříkej mi Pane, říkej mi Kris, ano?" pověděl jsem už mírněji a pokusil se o úsměv. „Ano". Zvolal slaběji, stále hleděl do toho papíru, ale nekreslil. „Mohu se podívat?" pomalu jsem k obrázku natáhnul ruku a ihned se začal krýt. „Neboj se, nic ti neudělám, jen se chci podívat, ano?" pomalu jsem papír dal před sebe a prohlédl si ho. Je nadaný. Nemůžu uvěřit, že jsem skutečně potkal syna toho hajzla a mého biologického bratra. Jen mi na tom obrázku něco nesedí. Namaloval tam jen jednu postavičku, bez barev, samotného v temnotě. Zvednul jsem pohled na Honzu a on jen nervózně sledoval toho kluka přede mnou.

„Mohl bych se tě zeptat?" nadhodil jsem otázku a sledoval jeho chování. „Můžete", pověděl slabě a držel se za paže. Pomalu jsem vstal a usedl hned vedle něho. Začal se celý třást. Otočil jsem jeho židli přímo naproti mně a snažil se mu podívat do očí. Pomalu jsem levou rukou naznačil Honzovi, aby odešel, ale zůstal poblíž. Jakmile zacvakli dveře, pomalu jsem Adama chytl za ruce, které měl položené v klíně. „Mě se nemusíš bát ano?" Pověděl jsem nejvíc mile, jak jen to šlo. Pomalu jsem ho pustil a mírně se odsunul. „Začneme nejdřív s očním kontaktem, ano? Neboj se na mě podívat, když si nebudeš jistý, můžeš pohled znovu sklopit, ale ode mě se nemáš čeho bát".

Po pár vteřinách lehce přikývl a já si ještě, než stihnul pohled zvednout úplně, zakryl část obličeje, kde mám jizvu. „Výborně, zvládnul si to". Usmál jsem se a z kapsy vytáhnul bonbon. Pomalu jsem k němu natáhnul ruku, aby si ho převzal. Na ruku jen letmo pohlédl a poté se mi zahleděl na ruku, kterou mám přes obličej. „Jsi zraněný?" optal se a trochu sklopil uši. „Heh, jo. Jen menší nehoda, jen tě nechci polekat tou jizvou". Pověděl jsem mile a položil bonbon na stůl přímo před něj. „Nebojím se, ukážeš?" zvědavě mu kmitali uši. „Opravdu tě nechci vyděsit", pověděl jsem nejistě a sám stáhnul uši stresem. „Když ukážu já ty své, ukážeš mi ty tvoje?" „Ty máš jizvy?" ihned jsem zareagoval a cítil v sobě další narůstající vztek. Lépe se posadil na židli, přesněji na kolena a sundal si triko. Jeho hruď byla obklopena menšími jizvami. Poté se otočil a na jeho zádech toho bylo mnohem víc.

Otočil se ke mně čelem a pomalu mi sáhnul na ruku. Nemusel ani tolik zatlačit a já opravdu ruku dal stranou. „To mě mrzí", pověděl smutně. „To nic. I já mám těch jizev víc, chtěl by si to vidět?" Vím dobře, že by se tohle dítěti nemělo ukazovat, ale on těch jizev má pomalu víc než já za celý život. „Mohu?" posadil se lépe a sledoval, jak si sundávám košili. Kleknul jsem si k němu, aby viděl mou hruď a poté i záda. Přejel mi malou rukou přes ramena. Jakmile dal ruku pryč a nic neříkal, otočil jsem se k němu čelem a sledoval jeho tvář. Měl v očích slzy. „Neplač, to nic. Už ti nikdo nic neudělá, slibuji". Pověděl jsem a pomalu ho pohladil po tváři.