Kostka

Zvláštní předmět

„P-promiň, co žes říkala?“ vyhrkla jsem když jsem se dostala zpátky do reality.
„Nelžeš mi? Nezníš moc šťastně.“
„Já ti říkala že jsem šťastná?“
„Bože, já k tobě jedu. Myslíš, že tě tam nechám samotnou? Tvoje pitomá rodina se o tebe nezajímá a beztak si ani Dominik nevzpomněl, viď?“
Jo, to bude tím, že Dominik ani neexistuje.
„Nemusíš přijet... Zvládnu to tady, vždyť jsem doma!“ řekla jsem a zavěsila hovor.

V tu ránu jsem se tak lekla, málem jsem nadskočila hrůzou. Ta kostka. Ta prokletá kostka na stole nebyla.

Prohledala jsem celou kuchyň, otevřela všechny šuplíky, dívala se pod lavici, prohledala skříně. A když jsem se zvedala ze země, kde jsem před chvílí otevřela skříňku, bouchla jsem se do hlavy dvířkami od horní skříňky.

„DOPR-“ chtěla jsem zařvat, ale pak něco upoutalo mou pozornost.

Za dveřmi obýváku na koberci seděla černá kostka.

Náhle zazvonil zvonek podruhé a já zjistila, že Betka fakt přijela.

Alžběta byla asi moje nejlepší a jediná pravá kamarádka. Pořád se o všechny a všechno strachovala a řekla bych, že to byla šprtka. Brýle ale nenosila, jak jste si doufám nemysleli ale místo toho měla na nose dost často sluneční brýle a to i když byla vevnitř.

Její krátké rovné blonďaté vlasy měla hezky učesané, na krku se jí houpalo mnoho náhrdelníků s drahými kameny a její outfit vypadal jako kdyby vyšla z nějakého abstraktního obrazu.

Prohlédla si mě od hlavy k patě a smutně pokrývala hlavou.

„Ahoj, dáš si kafe?“ zeptala jsem se.
„Jasně, klidně ho udělám já, sedni si.“
„Tak to teda ne, jsi host... Nemám tady moc uklizeno, prosím, neřeš to,“ adresovala jsem pootvírané šuplíky v chodbě.

Celou dobu vládlo ticho. Asi nic nebylo potřeba říct, ale atmosféra se dala krájet.

Betce pořád oči utíkaly někam doleva, a pak mi došlo z jakého důvodu.

Všimla si kostky.

„Přišla mi včera, nevím co to přesně je...“ vysvětlila jsem.
„Neříkej, že ti to poslal Dominik,“ odvětila Bety.
„Ne, Dominik ani není-“ chtěla jsem řvát, ale nakonec jsem se uklidnila.
Proč to jméno pořád musí zmiňovat? Vždycky když řekne "Dominik", připomene mi, jaká jsem lhářka a že mě nikdo nechce.
„Pojď se na to podívat,“ navrhla jsem, a zavedla ji do obývacího pokoje.
„Takže... Co si myslíš, že to je?“ zeptala jsem se.
„Možná ozdoba.“
„Třeba to slouží k nějaké hře.“
„Reprák?“
„Reprák?! Spíš eh... Nějakej stroj?“
„Není to obří strouhátko?“
„V žádným případě! Vždyť to tyhle věci ani zdaleka nepřipomíná, Betko.“
„Můžu si sáhnout?“ zeptala se, a natáhla se přes malý stolek.
Když se dotkla toho předmětu, všechno se na chvíli zastavilo. A pak ji to odhodilo asi metr přes pokoj, až do kuchyně a Bety vrazila hlavou do jídelního stolu.

„B-Betko!“ zakřičela jsem a běžela za ní.

Za dvacet minut jsem sledovala záchranku, jak odjíždí od mého domu.

Nejzvláštnější na tom bylo to, že když se záchranář ptal „Co se stalo?“, nemohla jsem odpovědět. A ani prst mě neposlouchal, když jsem chtěla ukázat na stoleček směrem ke Kostce. To znamenalo, že to teď vypadá na pokus o vraždu... A já jsem hlavní podezřelá.
Ne, to zas ne, ale bylo to divný, a myslím, že si se mnou policie ještě popovídá.

Takže... vzbudila jsem se přesně o půl druhé ráno a hádejte co. Nemůžu na ni přestat myslet. Kdykoli zavřu oči, zjeví se mi v temnotě ta prokletá Kostka. Za pár minut zmizí a uvidím pád mé kamarádky. Opakuje se to pořád dokola.

Podruhé jsem se probrala naštěstí už ráno v mé posteli a musela jsem si pročistit hlavu, takže jsem vyšla na procházku. S mojí druhou nejlepší kamarádkou - cigaretou.

V polovině mé obvyklé procházkové trasy mi došlo, že bych měla zavolat Betce. Ostatně... Já za všechno můžu. 

Řekla, že jí nejde uvěřit tomu, že u mě doma uklouzla po vytřené podlaze a spadla na stůl, a že je už skoro v pohodě. Musí mít pořádný otřes mozku, protože se o Kostce se vůbec nezmínila, a mé ústa to slovo nemohla ani vyslovit.

Odpoledne jsem učinila ten největší objev, jaký jsem mohla učinit.

Prohlížela jsem si ji pěkně zblízka a našla jsem tlačítko. Já zvědavá jsem ho musela okamžitě stisknout a pak jsem nic neslyšela. Chvíli jsem si myslela, že jsem ohluchla ale pak mi došlo, že slyším kopání mých nohou do stolu.

Všimla jsem si ale velkých hodin nad dveřmi pokoje. Přestaly fungovat.

Vytáhla jsem žebřík a vzala hodiny do ruk. Snažila jsem se je spravit, ale marně.

Dost jsem se nudila a tak jsem se rozhodla po dlouhé době číst knížku. Přečetla jsem ji celou a ani mi nepřišlo, že nějaký čas vůbec uběhl.

Pak mé oči opět zabloudily ke Kostce.
Chytla jsem ji do rukou. 

Zvláštní, proč mi nic nedělá a Bětku tak prudce odhodila na stůl?

Našla jsem znova to stejné tlačítko a kroužila po něm prstem. Nemohla jsem odolat nutkání ho stisknout a rázem začaly tikat hodiny. To snad není možný! 

Popadla jsem mobil a zjistila, že za celou dobu mého čtení neuběhla ani minuta.
„Takže ty umíš zastavit čas? Kdybych to věděla dřív!“ začala jsem mluvit na Kostku.

Napadl mě experiment. Zmačkla jsem tlačítko a napsala na mobilu několik zpráv různým lidem (Betce, pak mojí sestře a nakonec chatbotovi, vskutku dlouhý seznam) a pak jsem tlačítko stiskla znova. Všechny se naráz odeslaly.
„Tohle může ušetřit tolik času!“ řekla jsem si.

„Tolik času navíc,“ mumlala jsem večer, než jsem usnula. Těšila jsem se na zítřek, na všechno, co udělám.