Vzduch se sráží ve výdechu v mrazivém temném lese. Jehličnany se vypínají proti nočnému nebi v úplňku. Měsíční svit odráží chladné světlo od bělostního sněhu. Panuje hluboké ticho, chvílemi přerušované houkáním, či vytím.
Od mýtiny je vidět hluboká temnota lesa. Všepohlcující, svírající, svým způsobem uklidňující. Do okraje zasahují sněhem ztěžklé větve smrků. Dlouholetých svědků koloběhu života. Zrodu a zmaru. Dne a noci. Stojí, vrcholky směrující do hlubin kosmíru. Očekávající závan nezměrných chladných proudů. Proudů, které pochází z nejvzdálenějších koutů mezihvězdného prostoru. Kde sídlí veškerá moudrost i tíha bezmezného všehomíra.
Jenom úplněk a hviezdy byli svědky tichého rozjímání černě oděné postavy. Stojící ve sněhu, obličej zvednutý do dálav. Myšlenky ztracené v nekonečnu...
