moje FANTASY slohovky

v y p r a v o v á n í

○ slohový útvar: vypravování
○ min. 250 slov
○ téma: pohádka
○ název: Pohádka ze sovího hnízda
○ čas psaní: 45 minut
○ podmínka: přímá řeč

Osa:
● úvod (libovolný)
● premisa (libovolná)
● gradace (libovolná)
● závěr (libovolný)

○ obsah slohové práce:

V temných hlubokých lesích, kam lidského tvora nezavítalo, kde panovala věčná noc, stál mezi smrky a borovicemi jeden osamocený dub, sklánějící své mohutné větve nad temnou kouzelnou tůní. Byl tu už od nepaměti, stál tu dřív než všechny ostatní stromy dohromady. O té tůni se mezi sličným lidem vyprávělo, že ji před staletími očaroval pocestný poutník, mocný čaroděj, který se zalekl svého hrůzného odrazu. Ze strachu z kouzel tůně k dubu parná léta a kruté zimy nikdo nevkročil, teď se ale v jeho dutině, ve které kdysi odvážná sova postavila hnízdo, hřála promrzlá víla. Objevila se tu znenadání, na pokraji sil a požádala jej o pomoc.

Křídla měla promrzlá, pokrytá silnou krustou jinovatky, ale hlas se jí kupodivu netřásl, když najednou nesměle promluvila: “Co tu děláš tak sám?”

Strom se protáhl ve větvích, které sahaly až ke stříbrným hvězdám na temné obloze. “Rostu.” zaševelil.

“Proč?” otázala se víla.

Starý dub, zaskočen její otázkou odpověděl: “Všechno v přírodě má svůj účel. Někdy musíme dát prostor jiným bytostem, aby mohly žít a rozvíjet se. Proto rosteme.”

“A proč jsou listy na tvých větvích tak krásné, když stejně pak spadnou a umřou? To přeci nedává smysl.” namítla.

“Každý list má svůj čas, stejně jako každá myšlenka či okamžik. Krása spočívá v jejich krátkém životě. Přicházejí a odcházejí ale já zůstávám.”

Víla to však stále nepochopila, "ale proč by měly být krásné, když vědí, že tu brzy nebudou?”

“Krása je o tom, přijímat krátkodobý okamžik a těšit se z přítomnosti, z toho, co máme a z toho, co můžeme mít.” odpovídal trpělivě dub.

“Ale proč musí krásné věci vždy zemřít?”

“Představ si, jak by byla krása prchlivá, kdyby byla stálá.”

A víla se zamyslela. Nakrčila čelo, zavřela oči a soví peří si přitáhla blíže k tělíčku. “Takže krása spočívá v cyklu života?”

Strom se potěšeně zatřásl. Listy na jeho větvích se tiše snesly k zemi jako sněhové vločky. Některé dopadly do temné tůňky, která nikdy nezamrzala. Listy zčeřily vodu a víla vykoukla ven z hnízda ve chvíli, kdy se zbarvily do zářivě zelené jarní barvy, než se navždy ztratily pod hladinou. “Krása je v každém okamžiku existence, ať už je krátká nebo dlouhá. Je to tajemství, které nám připomíná, že i ve změně a konci můžeme najít nesmírnou hodnotu. Bez toho by byl život jenom pouhopouhým přežíváním.”

To vílu konečně uspokojilo. Pro sebe si kývla, zívla, promnula si oko a zachumlala se do měkoučkého hnízdečka po sově, která byla nepochybně krásná, jako každá živá bytost.

○ konečná délka: 421 slov
○ známka: výborný
○ datum: 29.oI.2o24