Psí anděl naděje - KE HVĚZDÁM

(S)hledání

Za dveřmi se ozval štěkot, bafání a povely Jiřky a Honzy. Dveře se zvolna otevřely, a...

„BUF!” vybafla na nás Betty, která rychle jako myš přeběhla celou místnost. Ale hlasitostí se rovnala s kdejakým klaksonem.

Na konci místnosti se zaraženě zastavila a zmateně se na nás dívala. U toho legračně natáčela hlavu na stranu, těžce oddychovala a chrochtala.

„Dneska nám společnost budou dělat Nessie,” pohlédla Jiřka na fenku, která vzorně seděla vedle Jiřčiny nohy. „A Betty. Betty je fenka stafordšírského bulteriéra, patří tady Honzovi, a Nessie je zas fenka německého ovčáka.”

Jiřka s Honzou a Nessie si teda šli sednout k nám, ale Betty se jala nás všechny obcházet a očichávat.

„Takže, já jsem Jiřka. Máme tady s Honzou útulek a řekli jsme si, že by bylo fajn, kdyby tu děti mohly pomáhat pejskům, strávit tu fajn část prázdnin, a ještě by to pomohlo i jim, i nám,” zvedla se Jiřka a začala se přehrabovat v papírech.

„Každý teď dostane papír s otázkami ohledně psů a tak. Nebojte, není to žádný test,” uklidňovala nás, potom co si všimla mého zděšeného výrazu. „A nebudeme to číst nahlas. Nějaké otázky?” vyzvala nás.

„Máme se podepsat?” ozval se kluk s pihami, který se dosud vesele bavil s Jaroslavem.

Tak neasi...

„Samozřejmě. Tady máte,” dala Jiřka doprostřed kroužku hromadu papírů. Okamžitě byl u nich takový bordel, že jsem radši v klidu počkal.

Nakonec jsem si vzal svůj papír a na chvíli se zamyslel, naštěstí bylo dost velké ticho na přemýšlení.

Měl jsem totiž nejlepšího kámoše, Šimona, se kterým jsem se ale neviděl asi už tak dva roky. Odjel totiž až do Plzně, ale předtím, než odjel, jsem si dali takový slib; když se budem někde podepisovat, tak tam napíšeme i iniciály toho druhého, abychom na sebe nezapomněli.

Plzeň není tak daleko, ale nebyli jsme až takový kamarádi, že bychom se navštěvovali a tak, naše mamky o nás nejspíš ani nevěděly, že se kámošíme.

A sice jsem ho už pěkně dlouho neviděl, ale ten kluk, co seděl vedle Jaroslava, mi ho hodně připomínal.

Tak jsem se teda podepsal jako Tomáš a k tomu T.Š..

To bych měl. Teď hurá na otázky.

První otázka zněla: „Měl jsem někdy psa?”

Okamžitě jsem si vzpoměl na Safa a vybavilo se mi všech těch pár vzpomínek, co jsem na něj měl.

Například, jak mi lehával u postele, jak jsem se na něm snažil svézt a v neposlední řadě i to, že když rodiče nebyli v pozoru, tak se usadil v mé postýlce a mně nezbývalo nic jiného, než si k němu lehnout.

Následovala otázka, jaké mám s nimi zkušenosti.

Jako, vyloženě špatnou zkušenost jsem s nimi neměl. Sice mi bylo občas nepříjemné, jak na mě za plotem štěkali a tak, ale není to, že bych se jich bál nebo tak.

Hlavně setr odnaproti na mě často poštěkával, asi proto, že jsem mu místo „setr” říkal „svetr”.

Dále byla otázka: „Jsem spíš začátečník, pokročilý, nebo už zkušený psovod?”

Jo, tak zkušený psovod, hmmm? To bych si nechal líbit...

Ne, jsem prachprostý amatér.

A přichází předposlední otázka: „Proč jsem se sem přihlásil, případně rodiče?”