Psí anděl naděje - KE HVĚZDÁM

Prolog

Za okny vlaku ubíhala krajina. Já jsem seděl na sedačce a se smíšenými pocity se díval na telefon, díky kterému se ke mě dostala informace, že pojedu na příměstský tábor. Se psy. Ne že bych je neměl rád, ale...
S tábory, kde jsou hlavní náplní zvířata, jsem měl špatnou zkušenost. Navíc o nich nevím moc. Znám plemena jako je border kolie, zlatý retrívr, německý ovčák, ale to je tak všechno. Prý jsme kdysi měli zlatého retrívra jménem Saf, ale ten umřel, už když jsem miminko. Zkrátka, moc mě to nezajímalo.

Z přemýšlení mě vytrhlo hlášení: "Putim. Příští zastávka - Písek," sdělil nám mechanicky znějící, ženský hlas, který mi podezřele připomínal google překladač. Ačkoliv to do Písku bylo ještě dobrých pět minut, začal jsem balit.

☆☆☆

Jakmile jsem vystoupil, do tváře se mi nahrnul horký, červnový vzduch. Ve vlaku fungovala klimoška, ale i tak jsem byl zpocený, jako kdybych právě uběhl pětikilometrový maraton. Kéž bych se mohl jít vykoupat, ale ne, musím jít nakupovat s mamkou, která jde potom na plavečák. Jako instruktorka, ale stejně.
Ach jo, těch lidí tady... Nebylo jich moc, na mě ale ano. Co nejrychleji jsem přeskákal koleje a kličkoval mezi lidmi. Měl jsem počkat na mamku před Tescem. Ten naštěstí stál skoro vedle vlakové stanice. Jo, nakupování s mamkou je boží. Až na to, že vůbec...

☆☆☆

Už jsem stál před obchodem, a netrpělivě vyhlížel maminčin stříbrný Ford. Bože, ať už to mám za sebou... Bylo mi vážně nepříjemné, jen tak stát a koukat. Jako kdyby byl pro kolemjdoucí dvanáctiletý kluk, opřený o zeď, hrozně zajímavý.

"Ahoj Tome!"

Trhnul jsem sebou, a zahlédl paní s černými, vlnitými vlasy, jak na mě mává.

"A-ahoj mami. Kde je auto?"

"Překvápko, co? Auto je vzadu, je tam nové parkoviště," podívala se na mně vítězoslavně.
Frustrovaně jsem vydechnul. Tak. A teď hurá do pekla - obchodu.

☆☆☆

V Tescu jsem byl asi tak potřetí v životě. Nebylo mi vůbec příjemné to množství lidí na tak malý prostor. Křečovitě jsem se držel vozíku. No tak, vzchop se! Však už dávno nejsi prcek! Zhluboka jsem se nadechnul. A sakra...

"Tomí, koukni na tyhle boty! No nejsou skvělé? A mají tam i super kalhoty, no tak, pojď se přece kouknout!"
A to jsem myslel, že jsme v Tescu, a ne v sekáči... Co nadělám. Když si mamča něco usmyslí, tak to udělá, i kdyby se kvůli tomu měla s někým měsíc dohadovat.

Když už se moje nohy pomalu měnily v dřevěné kůly, konečně se zdálo, že se někam posouváme.

Chyba lávky.

Jen jsme přešli k jiném regálu.
"Mami, vždyť -"

"Ty tvoje už jsou akorát tak zralý do koše. Který chceš?" utnula mamka všechny debaty. Kdybych mohl pohledem dělat cokoliv, už by dávno létala v jiné galaxii.
"Mami, jak to děláš?" zaúpěl jsem. Jen pokrčila rameny, a chvíli už držela v rukou svůj triumf - mé nové plavky. Nic jsem nenamítal, nemělo by to smysl.

Bylo by to nebylo ani zas tak strašné, kdyby se nestalo to, co se stalo. V poměrně podezřelém klidu jsme šli ke kase čekat do fronty dlouhé jak školní rok, no jo, byla neděle. A zítra pondělí. Tábor. První den na táboře. Jaké to asi bude? Doufám že se -
"Tomí, podívej se, támhle je tvůj spolužák!" nadšeně mi sdělila máma. Až moc nahlas. Spousta lidí se na nás otočila, a já se s hrůzou otočil na vedlejší frontu. Spatřil jsem osobu, která byla poslední, kterou bych tu chtěl potkat. Jaroslav. Ne - úplně - zdravě sebevědomý kluk, "velel" celé klučičí části třídy, a všichni ho obdivovali. Kromě mě, proto mu říkám celým jménem. Jo, teď na mě zamával, a za chvilku o tom, že jsem mamánek a chodím s mamkou nakupovat, bude vědět celá škola. Nejraději bych se v tu chvíli propadnul do země, protože jsem navíc zrudnul jako rak. Doslova, protože mé znamení je Rak. Naštěstí se fronta před námi rychle posouvala, a po Jaroslavovi nebylo vidu, ani slechu. Uf. Ještě, že už jsou prázdniny...