Skleněný král

18. Nemusíš trpět sám

Sid si užívala poklidné brzké ráno. Dneska měla volno a vlastně se na to těšila. Zatím měla jen volné odpoledne předevčírem a to nakonec dopadlo tak jak si ani v nejživějších snech neuměla představit. Odpoledne v Adamově společnosti jí totiž zasáhlo dost nepřipravenou. Celý včerejšek se snažila přijít na to, jak co dál a hlavně jestli se tak cítila jen ona nebo jestli i Adamovi bylo v její přítomnosti dobře. Měla tolik otázek a zatím ani na jednu neznala odpověď. Tolik jí děsila ta možnost, že by se mezi nimi mohlo něco stát, ale zároveň by si to moc přála. Adam byl úžasný muž pokud dal někomu možnost nahlédnout pod tu jeho tvrdou skořápku. Rozhodně miloval svoji rodinu a přátelé, pro ně by obětoval všechno kdyby musel. Tak moc jí povídání s ním pomohlo ho pochopit. Kolik sil ho muselo stát se ze dne na den postarat o Lenku i o firmu. On všechno zvládl a když si konečně myslel, že má život pevně v rukou tak ho zradila tehdejší přítelkyně. Neřekl ji úplně všechno, ale dost si domyslela. Všechno to jen doplnil obrázek muže, který se jí až moc dostal pod kůži. Včera jí taky napadlo, že pokud by mezi nimi něco bylo tak se to brzo rozkřikne a ona se toho bála. Nebyla možná zatím a možná vlastně nikdy nebude připravená se znovu setkat se svou rádoby rodinou.

Teď si do malé tašky připravila teplákovou soupravu co měla půjčenou a včera ji vyprala. Uvažovala, že by ji vzala do práce a dala Adamovi až se tam objeví. Zároveň uvažovala jestli třeba není lepší mu ji zanést. Mohla by jít běhat a buď mu ji nechat doma, nebo pokud by byl u Raula tak mu ji dát tam. Sakra jak jen tohle všechno může vyřešit a hlavně pořád je to možná jen pocit z její strany a Adam to tak nemá. Než stihla něco vymyslet zastavil její myšlenky telefon od Anežky. "Ahoj jen jsem ti chtěla říct, že na Boba jsem dohlédla a v pavilonu bude všechno v pořádku. Během dne se tam ještě stavím." "Děkuju ti, víš já myslím, že by si nedovolil to odfláknout, ale jistota je jistota." "Sid to je jasný, mimochodem jsi v pořádku? Neber to zle, ale včera jsi se mi zdála trochu mimo." Sid se pro sebe usmála, no byla to vlastně pravda, protože se včera celý den vracela ve vzpomínkách k odpoledni s Adamem. "Neboj se jsem, ale už toho bylo v poslední době moc a to dnešní volno potřebuju jako sůl." "Tak si pořádně odpočiň ať nabereš sílu. Taky by jsi s námi mohla jít zase do baru." "Budu o tom přemýšlet." Po hovoru s Anežkou se uklidnila a nakonec udělala krok do neznámá a zavolala Adamovi.

O pár minut později už mířila do Adamova domu. Po cestě se stavila v pekárně pro věci na snídani a uvažovala co se vlastně stalo. Adam zněl hrozně a přiznal jí, že mu není dobře. Taky jí došlo, že ho muselo stát dost sebezapření ji poprosit o pomoc. Říkal jí už předevčírem, že má teď problémy se spaním a jí došlo, že to bude souviset. V Londýně měla kolegyni jejíž muž taky sloužil v armádě a po návratu trpěl na noční můry, které se ho držely ještě dlouhé roky po návratu. Ona sama se Adama na armádu neptala, protože cítila, že je to bolestné téma a asi to všechno teď souvisí. Medaile za statečnost asi nezískal jen tak. Zaparkovala v garáži, kterou jí Adam na dálku otevřel, jedna z výhod chytrého domu. Prošla chodbou do předsíně kde si nechala věci a jen s nákupem z pekařství došla do obýváku. Viděla Adama jak sedí na pohovce a žaluzie na oknech byli dole, aby byla v místnosti tma. Došla k němu a sedla si vedle něj, nakonec zvedl hlavu a ona si všimla, že zřejmě vůbec nespal. "Ahoj, no asi potřebuješ snídani a čaj. Chceš studený obklad nebo prášky na bolení hlavy?" "Ahoj, asi všechno z toho, ale nebyl jsem schopný si uvařit ani ten čaj."

Adam sledoval z pohovky Sid jak se ladně pohybuje v jeho kuchyni. Dala mu mokrou utěrkou na čelo podala prášky na bolest, protože hlava mu opravdu třeštila šílenou bolestí. Byla tu půl hodiny a jemu už konečně začala bolest ustupovat. Uvažoval proč vlastně poprosil o pomoc jí, ale odpověď znal až moc dobře. To co začal v její přítomnosti cítit teď znovu jen zesílilo a on pořád nevěděl co s tím. Sid se postarala o Adama a nechala ho odpočívat. Nakonec jí poprosil o vajíčka k snídani. Nakrájela bagetu a nandala oběma míchaná vajíčka na talíře. Naštěstí kuchyň byla skvělé a hlavně prakticky zařízená a tak neměla problém se tu rychle zorientovat. Přinesla snídani na tácu k sedačce a Adamovi podala tác a sama si sedla s talířem na klíně vedle něj. Najedli se v tichosti a teď ještě oba popíjeli čaj. "Vypadáš už mnohem líp." "Taky se tak cítím, děkuju za snídani i to ostatní. Je to už dávno co mě to takhle semlelo. Normálně mi nevadí málo spánku, ale měl jsem s ním problémy už pár týdnů. Postupně se to zhoršovalo." "Adame nemusíš trpět sám a Alena nebo Láďa by tě určitě rádi vyslechli a pomohli ti." "To je pravda, jenže ono to s nimi souvisí a vážně nemám zrovna pocit, že se chtějí pořád vracet ke dni kdy málem zemřeli, jako my všichni." Sid se na Adama dívala a došlo jí, že její instinkt byl správný a všechno souvisí s Afghánistánem a jejich službou tam. "Adame pokud by jsi to chtěl říct mě jsem tu, ale rozhodnutí nechám na tobě." Adam se na Sid podíval a došlo mu, že možná je čas nechat minulost být a zkusit si najít vlastní štěstí.