My game, my rules

V.

Seděl jsem v letadle. Byl jsem na cestě zpátky domů za svojí láskou. Nedočkavostí jsem ani nevydržel sedět v klidu. Neustále jsem se snažil něčím zaměstnávat, ale upřímně mi to moc nešlo.

Myslím, že i letušky ze mě začínaly být lehce nervózní. Choval jsem se hůř než kterékoliv dítě. Musel jsem vyrušovat všechny ostatní pasažéry.

Zkoušel jsem Kubíčkovi zavolat. Těsně před odletem, ale nezvedal mi to. Nejspíš měl trénink nebo tak něco. Počítal jsem s tím, že mi to nevezme. Koneckonců věděl, kdy mám dorazit domů.

Let trval úmorných šest hodin. Každá minuta, každá vteřina se vlekla jako století. Nikdy mi žádný časový úsek nepřišel tak dlouhý.

Když jsme konečně přistáli, málem jsem si zapomněl vyzvednout kufry. Neexistovalo pro mě nic jiného, než setkání s mojí láskou.

Když jsem ho ale nenašel čekat na smluveném místě, přešla mě první vlna paniky. Co když se mu něco stalo? Co když mu někdo ublížil?

Vytočil jsem jeho číslo, ale okamžitě to spadlo do schránky. Ksakru! Druhá vlna paniky.

Ne! Klid! To je přeci blbost. Nic se mu nestalo. Jenom zaspal. To se mu stává běžně.

Přijdu domů a najdu ho zavrtaného v peřince, bude spinkat a bude roztomilost sama.

Ano, přesně tak to bude. Takhle a ne jinak. Podvědomě jsem však cítil, že něco není v pořádku. Jenomže jsem si to nejspíš jenom nechtěl přiznat.

Než jsem se dostal do našeho apartmánu uběhla další hodina. Kuba se mi stále neozval. Teď už jsem nepochyboval o tom, že je něco špatně.

„Láska? Som doma," zavolal jsem do bytu. K mému zděšení se mi nedostalo žádné odpovědi. Rychlým krokem jsem si to namířil rovnou do ložnice.

Na první pohled ovšem zela prázdnotou. Zmateně jsem se rozhlížel kolem dokola. Až mi nakonec padl pohled na noční stolek, kde ležel přeložený kus papíru a u něj položený stříbrný prstýnek.

Vzal jsem prsten do roztřesených rukou. Byl to přesně on. Ten, který jsem mu daroval jako zásnubní. Se stoprocentní jistotou jsem to dokázal říct. Jaký jiný by asi tak byl?

Opatrně jsem vrátil prsten na noční stolek a vyměnil ho za papír. Byl to poněkud dlouhý vzkaz, napsaný krásným úhledným písmem.

Lásko,
vím, že ti při čtení těchto řádků lámu srdce. A lámalo se i to mé při jejich psaní. Nebylo vůbec lehké k tomuto závěru dojít.
Jsi úžasný s já tě z celého srdce miluji. A přesto s tebou nemůžu zůstat. Jsi příliš dokonalý, aby ses zahazoval s někým tak úbohým, jako jsem já.
Mé předchozí rozhodnutí bylo lehkovážné a nepromyšlené. Nemohu si tě vzít. Ne teď a ne v budoucnu.
Prsten je tvůj a proto ti ho také nechávám.
Doufám, že pro mě najdeš pochopení a budeš na mě vzpomínat alespoň trochu v dobrém.
S laśkou, Tvůj Kuba.

Papír mi vypadnul z rukou. Ne, ne, ne. Tomu nevěřím. To by neudělal. Přece mě miluje, neopustil by mě. Sice jsme se často hádali, ale já přeci na rozchod nikdy ani nepomyslel.

Neseděla na tom spousta věcí. Takové písmo vůbec nebylo jeho. Kdyby se se mnou chtěl rozejít, všiml bych si toho, dával by nějaké signály. Nerozešel by se se mnou přes nějaký stupidní vzkaz na papíře. A nikdy by nesloučil do jedné věty moji dokonalost a jeho ubohost, neboť všichni známe jeho ego!

Takže ne! Tohle nepsal on a ani si nesbalil kufry a neodešel. Doslova. Vůbec nic tu nechybělo. Měl tu úplně všechny své věci. Jediné co tu chybělo, byl on...

Začal jsem panikařit. Co jiného jsem měl taky jako dělat?! Běhal jsem po bytě jako pominutý.

Zkoušel jsem se mu znovu dovolat, ale stále bez odezvy. Mobil jsem později našel pohozený v obýváku.

„Do piči zkurvený," zaklel jsem a už létaly věci. Bral jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Něco náraz přežilo, něco se roztříštilo.

„Kurva! Do prdele! Do piči! Kurva! Kurva! Kurva! Kurva!" sypal jsem ze sebe dál. Jak jsem jenom mohl být takový idiot! Jak jsem ho tady mohl nechat samotného! Já jsem takový nehorázný kokot!

Vyběhl jsem ven z bytu. Namířil jsem si to dolu do garáží. Nejspíš bylo naprosto stupidní a neefektivní skočit do auta a jezdit po okolí, doufatjíc že ho někde potkám na ulici. Jenomže radši budu dělat to, než nedělat nic.

Došel jsem k prvnímu autíčku, ale než jsem stihl vůbec nastoupit, všiml jsem si, že za ním něco leží. Nebo vlastně spíš někdo...

Dvěma rychlými kroky jsem auto oběhnul a přimrznul jsem na místě. No do prdele...

„Domino!" kleknul jsem si k němu a pořádně s ním zatřásl. Nijak nezareagoval. Otočil jsem ho čelem ke mně. Na spánku měl až nebezpečně velké množství zaschlé krve.

„Domino, preber sa, kurva!" zatřásl jsem s ním znovu. Tentokrát se ozvalo tiché zasténání. Možná bych měl zavolat záchranku. Jenže to by znamenalo také policii a něco mi říká, že tudy cesta nepovede.

„Domino, no tak. Musíš vstať," posadil jsem ho a opřel o auto. Podpíral jsem ho, protože se sám vzpřímeně neudržel, ale začal pomalu mžourat před sebe.

Snad to nebude tak hrozné. Možná to vypadá hůř, než to ve skutečnosti je. Potřebuju aby mi pomohl. Musí mi říct všechno, co ví, a návštěva nemocnice by nás tak akorát zdržela.

„Ju-Juri? Kde to...co to...?" rozhlížel se zmateně kolem sebe. Nejspíš ještě úplně nezaostřil, ale začínal se pomalu vzpamatovávat. To je dobré, to je dobré.

„Sme u mňa v garáži. Môžeš vstať?" podepřel jsem ho a pomohl mu na nohy. Přehodil jsem si jeho ruku přes moje rameno a pomalým krokem se s ním rozešel k výtahu a zpátky nahoru do bytu.

Až zjistím kdo ho takhle zřídil a kdo ublížil mojí lásce, garantuji, že krev poteče přímo proudem.

„Ku-ku-kuba?" vykoktal ze sebe, když jsem ho ve výtahu posadil zpátky na zem. Záporně jsem zakroutil hlavou. Ruka mu vystřelila k hlavě, ale když si na hlavě nahmatal poraněné místo, poplašně cuknul zpátky.

„Kurva!" zamumlal a opět měl co dělat, aby se udržel při smyslech. Nevím, jestli to byla reakce na jeho zranění nebo na fakt, že Kuba někam zmizel. Nejspíš na oboje.

„Kurva!" přikývnul jsem a sesunul se já zem vedle něj.

Někdo chodí v noci spát a někdo zase psát. Aneb tahle kapitola vznikla, když jsem naznala, že v sedm hodin ráno už opravdu nemá cenu jít spát a tak jsem si sedla a sesmolila tohle, takže doufám že se líbí a do nového roku jen vše nejlepší <33