Mnohovesmír v BakerStreet

Obrazně řečeno, srdce Johna Watsona se takto zastavilo už mnohokrát. Zvládl toho za svůj život plno. Plno bolesti, ale přes to byl vždy dost silný na to, zůstat naživu, čelit dalším překážkám. Válka, kdy chtěl utéct před tím, co zažíval doma. Když schytal kulku, to už vypadalo, že svůj život vzdá, ale našel východisko, tedy, spíše si východisko našlo jeho. Myšleno Sherlocka Holmese. Toho nejvíce arogantního člověka, co znal a kdy znát bude. Ten muž ho ale vytáhl z osamění a nočních můr. A přes to, ho tento muž na dva roky opustil. To byla ta chvíle. Ta chvíle, kdy se Johnovi skoro zastavilo srdce. Přestal dýchat, když vidět Sherlocka skočit. A jeho návrat po těch dvou letech? Složitý... našel si někoho jiného, ale jen proto, že si myslel, že o Sherlocka přišel. Nebyl skutečně šťastný, když ho neměl po svém boku. Takže, když se znovu usmířili, zůstali opět jen oni dva. A vůbec, stále tu byla ta nedořešená věc.

Takže, co je to dnes? Má mu věřit, že tu před ním krvácí a oči má zavřené, jako by spal? Ten dobrý válečný lékař se v něm probral až po pár vteřinách vnitřní paniky. Kučeravý muž dýchal, ale barva z tváře se ztrácela. V sanitce se na něho chvíli líně díval, než byl odvezen na sál.

,,Řekli mi, žes málem zemřel. Tohle mi nikdy znovu nedělej Sherlocku, rozumíš mi?" jen nepatrně se dotkl jeho prstů. Byli studené. Tohle ještě nedořešili. Nikdy na to nebyl čas. Cokoliv z toho dořešit, Sherlock měl mysl vždy jinde. Byl by Johnovi vůbec schopen skutečně říct, že ho miluje? Nemiluje nic a nikoho než sám sebe. ,,Půjdu na Baker Street, zase tě navštívím, až ti bude líp." než se zvedl se na chvíli zarazil. Muž byl totiž stále v bezvědomém spánku, když tu u něho seděl. Jen se nad sebou uchechtl a políbil jej na čelo. Pak nemocnici opustil.

Pohřeb se konal o týden později. Pacientův stav nebyl špatný, ale z ničeho nic se jeho srdce zastavilo. John chvíli obviňoval nemocnici za špatný přístup, ale nakonec, sám dobře věděl, jako kolega lékař, co se všechno mohlo přihodit. Přes to všechno si přál, aby to byla zase jen šaráda. Čekal každou chvíli, že Sherlock odněkud vyskočí a zvolá: ,,Johne, jsem na živu!" ale to se nestalo. A nemusí kvůli tomu čekat další dva roky, viděl jeho tělo, viděl tu ránu. Na pohřbu se objevili nejen rodiče Holmesovi, ale i Mycroft. Skutečně se to stalo.

Po jedné z dalších nočních můr, John zůstal vzhůru až do rána. Vrátila se mu hrůza z války, z osamění. Budík ukazoval 6:16 když se z dolních pokojů ozval rachot. Nevyvedlo by ho to z míry, ne normálně. Byl u svého spolubydlícího zvyklý na všechno, od hraní na housle až po střelbu do zdi. Ovšem jistá absence detektivního konzultanta byla to, co ho donutilo sáhnout po zbrani a vstát tiše jako myška. Slečna Hutsonová to jistě nebyla, takový hluk, znělo to jako by někdo s něčím plnou silou praštil do nábytku. Případně slečnu H. jen trochu vyleká on.

Sešel schody dolů, jen aby v obývacím pokoji přistihl muže, zamotaného v červené dece. Rychle vztyčil zbraň a tělem mu projel adrenalin.

,,Kdo jste? Jak jste se sem dostal?" oslovil ho pevným hlasem bývalého vojáka. Muž se narovnal a konečně vymotal z dlouhé peleríny. Byl to přízrak, který Johna přinutil zbraň sklonit. ,,Ty..." vydal ze sebe pomalu. ,,Ty..jeden prolhaný náfuko!" vydechl.

Muž, který měl lícní kosti vystouplé, blankytně modré oči a výrazně tvarované rty, jen pozvedl obočí.

,,Prosím? Inu, myslím, že jsme se osobně ještě nesetkali. Everette Rossi." a natáhl k Johnovi ruku. Ten nehnutě stál s nevěřícným úsměvem. Měl nehoráznou chuť Sherlocka uškrtit. Muž s Sherlockovou tváří si odkašlal a ruku stáhl.

,,Jste tedy Ross z vesmíru 616? Měl jsem trochu potíže s cestováním...obávám se, že...mnohovesmírem."

John nevěřícně zavrtěl hlavou. Nevěděl jestli se má ještě smát nebo muže začít škrtit.