things we didn't want to happen

we met for a reason

Řekla bych, že mě to pomalu víc znepokojovalo, než bavilo. To, že vám někdo řekne, ať neotevíráte oči, vás většinou donutí je otevřít. No...tak jsem je otevřela. Ohlédla jsem se vedle sebe. Seděl tam kluk...nebo spíš muž...ja nevim bylo mu tak 20. Měl tmavé vlasy a seděl tam s opřenou hlavou a zavřenýma očima. Byl neskutečně pohledný, ale srdce měl chladné, to bylo poznat na první pohled. Jeho šarm by mohl zabíjet. ,,Řekl jsem, ať neotevíráš oči." Zamumlal se stále zevřenýma očima. Prudce jsem obrátila zrak před sebe. Muž se zvedl do sedu a podíval se na mě. ,,Kdo jsi.." letmo jsem se po něm ohlédla. ,,Tom." Vstal a začal se pomalým krokem procházet po věži. ,,Já jsem.." chtěla jsem ze slušnosti taky představit. ,,Mary" řekl Tom. Jasně, málem bych zapomněla..už to ví. Ale jak?! ,,Jak znáš moje jméno?" Vstal jsem taky. ,,Jsem Riddle..můj bratr je ti velice známý." Zastavil se a upřel na mě své tmavé oči. ,,Bratr..? špitla jsem a zavrtěla jsem hlavou. ,,Nikdy se nezmínil.." Tom příkýval, rychlým krokem ke mě došel a chytil mě za bradu. ,,A ty se o mě taky ani nezmíníš! Opovaž se cokoliv říct!" Jen jsem polekaně přikývla a on mě pustil. ,,Fajn." Odsekl a začal odcházet. Ještě jsem tam chvilku stála jako přikovaná, úplně v šoku. ,,Počkej!" Houkla jsem po něm v rychlosti. On se otočil. ,,Vratíš se ještě?" Bylo ticho. ,,Když bude nutno." Řekl chladně a zmizel. Chvilku jsem si to musela zrekapitulovat a pak jsem se podívala na hodinky. Za chvilku mi začíná další hodina, měla bych jít.
Doběhla jsem do třídy jen tak tak a sedla si vedle Pansy. Theodore seděl s Mattheem..před náma. Poklepala jsem Theovi na rameno a nahnula se k němu. Mattheo na to taky zareagoval a oba se otočili. ,,Potřebuju s tebou pak mluvit" zašeptala jsem. Theo mi na to kývnul a otočil zpátky. Mattheo se ale neotočil, koukal mi do očí a já se podívala do těch jeho. Bylo to pár silných sekund. ,,Pane Riddle!" Řekla hlasitě profesorka McGonagallová a on se prudce otočil a věnoval se učebnicím před sebou. Rozhodilo mě to. Zvlášt po náhodném setkáni s jeho bratrem, o kterém jsem do teď ani nevěděla. Nebo to nebylo náhodné? Kdo ví. Hlavně proč jsem o něm do teď nevěděla? Proč by se ani bratr nezmínil? To zjistím! Po hodině.
Zrovna zkončila hodina, já si rychlostí blesku posbírala věci a zatáhla bratra za roh na chodbu. ,,Stalo se něco šílenýho." Vyjekla jsem na něj. ,,Cože" podíval se na mě zmateně. ,,Ty jsi věděl, že má Mattheo bratra?" Řekla jsem šeptem. Věděla jsem, že to nemám říkat, ale měla jsem dojem, že brácha by to měl vědět. Když nijak nereagoval, pokračovala jsem. ,,Byla jsem na astronomický věži a on tam za mnou přišel." Bratr neodpověděl a stáhl mě dál za roh. ,,Vůbec se do toho nepleť. Pro tvoje dobro Rose." Zašeptal a rozhlížel se kolem. Co se tady sakra děje?! ,,Co to má znamenat Theo. V čem zas lítáš!" Podívala jsem se mu do očí a zvedla jsem obočí. ,,V ničem. Všechno mám pod kontrolou. Hlavně se TY do ničeho nezapleť." Já mu na to kývla a odešla jsem na obranu proti černé magii, kterou mám zase jen se svým ročníkem. Máme Umbridgeovou, měla jsem ji zatím jen jednou a musím uznat, že je příšerná.
Jdu pozdě. Rozhovor s bratrem mi zabral dýl, než jsem tušila. Jdu pozdě asi o 10 minut SAKRA. Vtrhla jsem do třídy. ,,Pardon, strašně se omlouvám. Něco jsem řešila." Baba celá v růžové se na mě otočila. ,,Slečna Nott" Řekla nechutně přeslazeným hlasem. ,,Musíte si uvědomit, že tohle naprosto nepřípustné! Do mých hodin si nebudete chodit jak se vám zachce." Začla na mě doslova pištět. ,,Ale..bylo to fakt důležitý.." chtěla jsem obhájit. ,,Sednout!" Zapištěla až nás zabolely uši. ,,Po hodině se uvidíme v mém kabinetu." Dořekla a pokračovala ve výuce.
Po hodině jsem si to tedy nakráčela do jejího kabinetu. Fuj tajbl. Tolik růžový na jedno místě, je to tak strašně přeslazený, že moje oči asi dostanou cukrovku. Seděla tam jak koule cukrový vaty a hodila na mě nechutnej výraz. ,,Posaď se u mě."
Podala mi pero a papír. ,,Teď mi tu 60x napíšeš 'Na hodiny se chodí včas'." No nebyla jsem nadšená, ale lepší než hradu prospěšný práce. Vzala jsem pero a začala psát tu přiblblou větu. ,,Auu" zasyčela jsem tiše bolestí a podívala se na levou ruku. Věta, kterou jsem psala se mi zároveň vyřezávala do ruky. Ta ženská je šílená?! Napsala jsem tu větu sotva 3x a vzdala jsem to. Asi mám nízký práh bolesti, nebo nevim. Vstala jsem, hodila jsem ji pero na stůl a odešla pryč. Chtěla jsem jít na pokoj, ale když jsem prošla kolem schodů na astronomickou věž, rozmyslela jsem si to a šla tam. Opřela jsem se o zábradlí. Bylo něco málo po 4. hodině a byl listopad, takže už se trochu stmívalo. Vítr foukal, jako by chtěl odnést celý hrad. Vlasy mi lítaly všude kolem a já koukala do dálky.
,,Řekl jsem, ať to nikomu neříkáš" Zazněl hrubý hlas hned za mnou a já se prudce otočila. Sakra. ,,Já vím, ale já.." nemohla jsem se obhájit. Nešlo to. Neměla jsem co bych mu na to řekla. Prostě jsem to podělala.
Tom k mě došel rychlým krokem a přirazil mi jeho hůlku ke krku. ,,Varuju tě.." Zavrčel mi přímo do obličeje. Srdce mi bušelo jako o závod, měla jsem strach. Opravdový strach. Dal hůlku dolů, ale stále stál přímo u mě. Políbila jsem ho. Ano. Nenapadlo mě nic lepšího. Podíval se mi chladně do očí, byl to strašně divný pocit. Netušila jsem, co si mám myslet. Oba jsme uslyšeli kroky, tak jsem se šla pomalu podívat kdo tam je. Nikdo tam nebyl. Chtěla jsem Tomovi říct, že tam nikdo není, ale když jsem se otočila byl pryč. Jak? Netuším. Chvilku jsem tam tak stála a přemýšlela o všem, co se stalo, co se děje, proč se to děje. Najednou jsem kroky uslyšela znovu. Otočila jsem se za nimi a stál tam mně velice známá tvář. Byl to Mattheo. ,,Měli bychom si promluvit." Řekl. Já s ním, ale mluvit rozhodně nechtěla. Nevím proč k němu mám až takový odpor.
Vzala jsem si svou tašku a chtěla jsem rychle odejít do pokoje.

Čaukyy, jsem strašně ráda, že se vám příběh líbí. Opravdu to pro mě moc znamená a dává mi to motivaci psát.❤️‍🩹💋 Určitě budu ráda, když mi napíšete něco do komentu. Taky mám v plánu změnit obálku!

-Karol 🤍