M.i.n.e // Luke Newton FF

-28-

A bulvárem...

Zlomila jsem se v pase a usilovně se snažila natáhnout do plic trochu vzduchu. Nádech – výdech. Nádech – výdech. Teď nás teprve čekala pořádná jízda. Velmi pozdě jsem začala pochybovat, zda to ustojím.

Musela jsem se tomu všemu smát. Jak se obyčejná stydlivá žena s kily navíc dostala do situace, kdy předstírá vztah se známým hereckým idolem a hvězdou jednoho z nejúspěšnějších seriálů jednadvacátého století? Vždyť už to samo o sobě znělo absurdně. Navíc... Jak to vysvětlím rodině? Přátelům v Čechách? Další věc, kterou jsem nedomyslela.

Začala mě ze všeho bolet hlava. Rozhodla jsem odsunout přemítání o následcích svého jednání na neurčito a sáhla po hrnku s nyní již studeným čajem. Potřebovala jsem se něčeho držet. Potřebovala jsem cítit něco fyzického.

Nervózně jsem si prohrábla vlasy. Stalo se to všechno strašně rychle...

S prudce bušícím srdcem jsem se vytrhla ze snu. Byla jsem zpocená, roztřesená a neskutečně mě bolel žaludek. Neklamná známka počínající hypoglykémie. A ačkoli mi tělo dost napovídalo, pro jistotu jsem zkontrolovala inzulínovou pumpu a zjistila, že mi opravdu nebezpečně klesá hodnota cukru v krvi.

S povzdechem jsem vyklouzla z peřin, natáhla přes sebe jen dlouhou mikinu a pospíchala z pokoje. Začínala se mi lehce točit hlava, potřebovala jsem něco sladkého dřív, než přestanu smysluplně uvažovat. To mě pohánělo, tudíž jsem si ani nestačila dělat starosti s tím, že mám na sobě kromě mikiny jen teplé ponožky a krátké šotky s kreslenými pejsky. Jelikož hodiny ukazovaly tři v noci, vážně nehrozilo, že narazím na Luka. A i kdyby ano... No, zjevně by mi to v současném stavu bylo úplně jedno.

Spletla jsem se. V momentě, kdy jsem překročila práh kuchyně, mi to napovědělo malé světlo, linoucí se z žárovky nad pracovní linkou. Nemohla jsem se však vrátit do ložnice, ani kdybych chtěla. Potřebovala jsem aspoň džus. Potřebovala jsem cukr.

S hlubokým nádechem jsem obešla roh a vydala se kolem kuchyňského ostrůvku, u něhož seděl Luke a cosi četl, k lednici. Ačkoli se mu mezi obočím vytvořila přemýšlivá vráska, vzhlédl, sotva jsem se k němu přiblížila.

„Oh, ahoj," šeptnul a sledoval, jak z lednice vyndávám džus a nalévám si plnou sklenici. „Jsi v pořádku? Třesou... Třesou se ti ruce."

Zděšeně jsem pohlédla na svou dlaň, jež se skutečně silně chvěla, a mlčky sklenku přesunula ke rtům. Věděla jsem, že třes ustane, jakmile se moje glykémie dostane na normální úroveň, a že musím jenom vydržet.

Po šíji mi stékala kapka potu, cítila jsem jemné krůpěje i na spáncích a jen doufala, že si jich Luke nevšimne.

„Jsem-jsem v pohodě," vyšlo mi z úst skřehotavě. „Jen... Špatný sen."

Zkoumavě mi hleděl do tváře, ale nic neřekl.

„Vezmu si jen něco... sladkýho a nechám tě o samotě," dodala jsem, když i dál mlčel. „Nechtěla jsem rušit, promiň."

„Ne," natáhl ruku a prsty mi naléhavě omotal kolem zápěstí, „nechoď. Zůstaň tu."

Pochybovačně jsem směrem k němu zvedla obočí.

„Mám tu strašně dobrý čokoládový tyčinky," vyskočil na nohy a sáhl do jedné z horních skříněk. „Je to novinka, nakoupil jsem jich před týdnem hromadu. A neobsahují lepek!"

Zalapala jsem po dechu. „Víš, že nemůžu lepek?"

„Jasně," podíval se po mně, jako bych se snad úplně zbláznila.

Překvapilo mě to. Upřímně jsem nemyslela, že by o mně vůbec něco věděl. Že by se namáhal jakoukoli informaci udržet v hlavě. Nebýt nízké hladiny krevního cukru a popelavé tváře, což byl další následek mého zdravotního stavu, jistě bych zrudla jako pivoňka a Luke by pochopil, co pro mě jeho přiznání znamená.

„Jsi si jistý, že tě nebudu rušit?" opáčila jsem místo toho, abych reagovala na poslední, pro mě tolik důležité slovo.

Nechápavě zamrkal.

„No..." Ukázala jsem na hordu papírů na kuchyňském ostrůvku. Sledoval můj pohled, pak se mu ústa roztáhla v širokém úsměvu. „Aha, tohle. Nemohl jsem spát, tak jsem si řekl, že se podívám na scénář k Bridgertonovým."

„Vážně? A to ti to takhle pozdě myslí?"

Zazubil se ještě usilovněji. Pokynul k židli na protější straně a posunul ke mně rovnou tři čokoládové tyčinky. „Abych pravdu řekl, tak moc ne. A vlastně," blesklo mu v očích, zatímco se mi upřeně díval do tváře, „jsem rád, že tu jsi."

„C-co?"

„Hmm," mrknul a podal mi text. „Mohla bys ty dialogy pročíst se mnou? Rád bych věděl, jestli si pamatuju aspoň něco."

Byla jsem příšerně unavená. Po záchvatech hypoglykémie jsem to tak vždycky měla. Když se cukr začal posouvat do vyšších čísel a tělo po něm přestalo tolik prahnout, přepnulo se do úsporného módu a jelo jen na ty nejnutnější okruhy. Měla jsem se tudíž Lukovi omluvit a zmizet ve svém pokoji, ale samozřejmě jsem to neudělala. Asi jsem mu prostě nedokázala říct ne. Nedokázala a ani nechtěla. Naprosto uboze jsem přese všechno prahla po jeho společnosti. Po pozornosti.

„Dobrá," pousmála jsem se, usedla na židli a rozbalila jednu tyčinku. „Tak se do toho pusťme!"

* * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!