Zákaz zastavení

Do zatáčky pod plným plynem, z protisměru nehrozí nebezpečí. Na apexu za doprovodu pumpování čtyř nadopovaných válců prudce strhnout nohu z plynu a nedostat šok z přetáčivého smyku, který je stejně zákonitý jako nepříchod trvalého míru mezi národy. Při takových pokusech mění záď stroje pozici jako zdravá kočka běžící o život mezi šavlemi z jasanů. Je to zábava, když jste na silnici sami. Miluju to. Normální auto v takových chvilkách tuhne, či vlastně měkne hrůzou, aby pak za sulcového tanečku předvedlo alespoň naoko snahu z celé prekérky nějak vybalancovat. Nemluvě o zvuku linoucím se od napjatých pneumatik, jež zní jako ryk trápených sviní. Sporťák je ale jiný svět. Někdy mi pěkně natluče kostrč, vždy však každým pórem svého ocelového těla vypotí důvěrné signály o využití každého jediného centimetru na šíři vozovky. Pašák auto, jako bych sám běžel po čtyřech a na povel mé snahy o pohyb mě podpořil řádně mohutné nakopnutí od slona. Opájím se představami a v mysli dál přirovnávám svůj supervůz k nejschopnějším zástupcům živočišné říše. Už jsem říkal, že to zastavuje, jako když krokodýl chňapne po zebře? Jeden jen prudce trhne, až pohyb druhého zcela skončí. Teď to ale nevypadá dobře. Dlouhé zapískání pneumatik je něco nového, chvost stroje uklouzl po silnici jako při poryvu tajfunu zboku. Kontrování volantem přináší jen chabou pomoc snahám stroje opět nabrat charakter dopředné jízdy. Jsem to ale pitomec, přestřelil jsem a říkám si, že konečně, že tohle už mělo přijít klidně o padesát zatáček dříve. 

Zábava a trest, zábava a trest – má železná košile. 

Na pravé skráni stihla vyrazit první krůpěj potu. Dokonce i auto v mžiku přichází o ledový klid a já cítím, jak se kodrcá svému osudu v ústrety. Mohl bych to přežít, ale auto těžko. Z ingotu nadělám trsátka, to už vím. Sprchuju na sebe vulgarismy, pomalu se vzdávám řízení, ale pro jistotu ještě jednou vzkřísím své snahy. Je to asi vteřina, kdy se na svět noci dívám skrze boční okénko, ale připadá mi to jako sklonek druhé minuty. Plný rejd volantu doleva a rozpomínám se na všechny pilované dovednosti zvládání krizových situací. Zadek stále předbíhá přední nápravu, pomyšlení na defekt tlumí mé hněvy z řidičské chyby, v napjatosti kreativně zasévám zrnko humoru, přepadá mne myšlenka na natolik vyleštěný asfalt, že by na něm mohl kdejaký hokejista odstartovat svoji kariéru. Kolaps přilnavosti tam vzadu dorovnávám střídavým prošlapáváním a ubíráním plynu. Zvonivě bimbá v hlavě představa, že jakmile se milované autíčko zcela přetočí, roztřískám ho na kusy. Za pár let si detektorem kovů na poli někdo nalezne koláč jeho přední kapoty... 

Grip! Primitivně snadné anglické slovo teď pendluje mojí hlavou jako zpomalující pingpongový míček. Tlusté zadní gumy vystrkují drápy do vozovky... zpomaluje! Už vím, že nás s autem nečeká osud minutové ručičky právě se synchronizujících hodin. Jo! Fáro se bokem dosouvá padesátkou, ani se nesnažím vyrovnat směr, vím, že dobře dopadne, dosmýkám se po cestě a zreviduju si situaci. Úleva jako výhra v národní loterii týden po vyhazovu z práce. Auto zastavuje docela. Snažím si umocňovat svůj řidičský vklad do zvládnutí celé akce, spíše než o zabití na hruď mi mysl škrábe slovenský výraz pro řidiče, vodič, protože jsem auto spíše tak nějak dovedl do bezpečí, než abych ho byl špičkově uřídil bez ztráty kytičky. Nálada ale nepadá, jen roste, mnu si ruce při představě nad fůrou ušetřených peněz, jen přední kapota by ucucla polovinu mé měsíční mzdy, ach, hrozná představa, kapotou by to jen začínalo... Za blbost se platí, říká se, za neopatrnost se finančně krvácí, říkám si. Mít po ruce oslavný doutník, asi bych porušil své zásady a prvně v životě si ve svém voze zapálil něco jiného než nejznámější pecku od The Doors. 

 Tap, ťuk, ťuk... (rázné klepání na levé okénko)

„Vypadni ven, ty parchante!"

Asi jsem něco, někoho..., přemýšlím rychle – co se, ksakru, děje? Strnulý s pohledem někam k řadící páce přemýšlím, kolikrát v životě jsem něco podobného zaslechl. Jednou jsem fotbalovou merunou vysklil okno u střídaček, usazoval jsem ježky na plechové parapety domků natřískaných důchodci, nasypal jsem zažehnuté sirné knoty pod okno jednoho staršího burana, který si dovolil zpochybnit čest mé městské nadřazenosti... A bylo to tu znovu. Udělal jsem něco špatně. Přestřelil jsem. Daleko od domova a moc blízko vesnickému vnímání světa. O samotě. Bože, krucinál, snad jsem nikomu neublížil. Ale, vždyť, vždyť jsem vůbec nic neslyšel... neviděl... hloupost! Snad v desetinách vteřiny si jasnozřivě uvědomím, že pokud jsem někoho zranil, vězím v tom průšvihu až po uši. Zatímco výboj světlometů olizoval stonkaté boky silnic, nedal jsem šanci reflexním prvkům kohokoliv, kdo se v tu samou chvíli o silnici dělil se mnou. Sakra. Přijímám vinu a zadívám se svému činu do tváře. Boční sklo však připomíná nekonečně černé tělo brikety. Ani jednou mě nenapadlo zadat motorovému oři povel k náhlému spurtu. Motor stále běžel...