Tento příběh jsem napsal již v roce 2014. Co mě k tomu vedlo? Často jsem se tehdy se svým sportovním automobilem projížděl dlouho do noci. Rychle a občas i zběsile. Někdy se odněkud vracel, někdy jezdil jen tak pro zábavu. Za volantem auta mi bývalo...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Pravá chodidlo útočí na pedál jako rytíř zašlapávající hlavu bájného hada. Mlžný opar vznášející se nad tichými luhy se vzdává před pichlavými nájezdy zobce sportovního vozu. Zatáčka střídá zatáčku, zrychlování nebere konce, rozžhavené kotouče brzd připomínají podivný východ miniaturních sluncí. To pravé se ještě asi pět hodin může prospat. Teď vládne měsíc. Bledý až sivý s mrtvolnou září podvoltovaného napětí. Každopádně miluju tyhle chvíle. Burácení dvojité koncovky výfuku do nočního prázdna, rádio polohlasem vypráví jednu vypalovačku z 60. let za druhou. Adrenalin je držen v kravatě obavou z nenadálé havárie, plné soustředění je na místě. Rozbít se v tyhle hodiny a v takových místech bez živé duše, pak jedinou nadějí jsou dráhy světlometů mířící v lepším případě někam k obloze, jako prosebné sepjetí dlaní a současný signál k zoufalému SOS.
Když nad tím znovu přemýšlím, vždy jsem byl spíše pesimista. Chcete-li, skeptik prošeřovaný negativistou. Nikdy bych nevěřil, že si ten nahoře nepřipraví nějakou krušnou zkoušku za to, že si na jeho hřišti neuvěřitelně užívám desítky kilometrů nefalšované zábavy za hranicí slušnosti a zákona. Alespoň něco, nějaký trest se určitě dostaví. Porucha, leknutí, policajti... Tu a tam zahlédnu pableskování očí pohůnků jeho divočiny, žádný z nich ale zatím neměl, možná nesměl, vkročit do cesty mé motorizované jankovitosti. Někdy je lepší, když mě řetězec událostí tu a tam praští přes prsty. Uklidní mé tempo a kultivuje sebedůvěru. Ty tam jsou časy, kdy se mi dařilo vše, do čeho jsem se pustil, kdy vše bezpečně a šťastně procházelo, byť šlo někdy o dnes naprosto neuvěřitelné šílenosti. Jednou jsem seskočil z patnáct metrů vysoké mostovky přímo do zpěněné vody nad lodním šroubem mocného remorkéru. Dal jsem si tehdá hlt našlehané zapáchající říční vody a celý jeden kanystr ryzího adrenalinu.
Zrychluji. Myšlenky na trest za nekřesťansky skvělou zábavu odletují ven okénkem. Nač si dělat zbytečné obavy, zánovní auto vždy reaguje spolehlivě, jako zakřiknutý mladík na sebemenší náznak chvály. Kůží obšitý volant laská mé dlaně něhou srny-matky, klouby se zatetelí štěstím, jak si vytápěná kabina v reakci na pokles venkovní teploty dovolila bez popudu přifouknout teplého vánku. Je to blaho, sportovní auto, okamžiky momentální radosti kličkují kolem pocitu uspokojení z dobře investované hromady peněz. Poslední vísku za zády už horizont zkonzumoval před asi pěti minutami, na dalekém obzoru jen šero, kymácející se topolová alej a ještě dál vlevo snad nějaký větší les. Vůně smrčí propichuje vzduch. Kdo to neumí bez svitu městských lamp, neměl by tady jet víc než sedmdesát. Měsíc je na svůj světla podíl stále škrt. Jedu ještě o padesát víc, nedbaje na nepřítomnost jakéhokoliv značení, které by říkalo, kde silnice končí, kde začíná, kam vede. Nedbalo věnované péči o vozovku tady možná inspirovalo okolní oči přírody. Na výjezdech se místy zaleskne zatuchlý bazének příkopové vody, která pamatuje snad ještě loňský podzim. Z vláhy profitují okolní traviny, otírající se o pupíky přilehlých švestek. Nekontrolovaně bující zeleň podél cesty ještě zužuje už tak úzký manévrovací prostor a místy činí ze silnice opravdu těsný koridor. Vysoko mířící reflektory sklánějí koruny stromů vstříc živici, připadaje si, jako by mi na ledové boby přidali volant a vyhřívanou sedačku.
