Vzlet kormorána

Šťastné a krvavé

Ve sněhu na schodech vržou rychlé kroky. Nemám tušení kolik času uplynulo, ale mám podezření, že se sem teleportoval, protože Dean měl čas sotva dojít na zdravotku.

„ROXY!"

Vedle mě si kleká do sněhu kapitán Lewinski, „Bože můj."

„Hele, uctívat mě zase nemusíš." Úšklebek působí hodně nuceně.

Kapitán mi beze slova vráží do ruky dvě ruličky obvazu a tlakovou náplast. Nepotřebuj říkat, co mám dělat. Ruším tkaničkové škrtidlo a ovazuju rány pořádně.

„Co se to tady stalo?" ptám se. Kdyby ke střetu došlo někde daleko, nedoletí až sem tolik zničených strojů.

„Důkaz lidský blbosti," říká a já si všímám, že se mu třese hlas, „Roxy, cítíš tu ruku?!"

„Hmmm."

„Roxy," mírně jí třese, „dívej se na mě."

Vydává tichý zvuk, takový bolestivý povzdech. „Nemám v plánu umřít, jestli narážíš na..." škytá,„ na tohle."

Lewinski uhýbá pohledem a tiskne víčka k sobě. Vsadil bych boty, že se mu vybavilo hned několik dalších, kteří neměli v plánu umřít.

Utahuju další obvaz. Uvolňuju z rány šrapnel, kolem kterého už se nahromadilo tolik krve, že není vidět kůži. Utahuju tlakovou náplast a zase mám prázdné ruce. Lewinski na tom není o moc líp. Nejhorší zranění ale stále zůstává neošetřené. Pokroucený kus něčeho, co nepřipomíná nic, co by bylo k vidění ve stíhačce, Marpelové trčí z břicha. Nevím, jak hluboko, ale je div, že vůbec dokázala dojít až sem.

„Kde je Morgan?" ptám se, protože ať si o něm myslím cokoli, má jeden nesporný klad. Při práci nadává. Tohle napjaté ticho mě ničí.

„Měl dvanáctku, spí," kapitán ztěžka dopadá na zem s výrazem člověka, který má všeho dost.

„A záchranáři?" Nejbližší stanice je odtud pár minut. Nemůžeme se spoléhat na vlastní lidi, protože zdravotnické centrum stále nebylo obnoveno. A do Hlavní budovy se vejde akorát zdravotka. Takže jsme odkázaní na pomoc zvenčí, když se něco pokazí.

„Ve službě je jediná posádka. Kdo by chtěl pracovat na Vánoce?" říká útrpně Lewinski a mě dochází, že jsem tyhle svátky zrovna začal nenávidět.

„Ty lidi," prská Marpelová. Na zápěstí mi dopadá pár kapek krve. Doufám, fakt doufám, že si jen rozkousla ret, nebo tak něco.

Nezbývá, než prostě čekat.

V dálce se pohybuje nějaké světlo. To se asi jediná funkční posádka záchranky pokouší zvládnout několik raněných rozházených po okolí. Trvá věky, než se uráčí dorazit i sem. Marpelová je bledá a skrz obvazy jí prosakuje krev. Lewinski ji drží v náručí, aby neležela na holé zemi, ale i tak se klepe zimou. Určitě je pod nulou a všichni jsme náležitě promrzlí. 

Když se konečně objevují záchranáři, Marpelová ho chytá za ruku. „Neříkej to Rochell, slyšíš? Chraň tě ruka páně, jestli..."

„Měla by vědět, co s tebou je..."Obrací oči v sloup. Rezignuje. „Dobře."

„Co se to tady stalo?" ptám se, když záchranka konečně mizí ve tmě. Kapitán se opírá zády o zeď. Jako by vůbec nevnímal, že sedí ve vrstvě sněhu, nyní rozrytého a zakrváceného.

„Lidská blbost," opakuje, „Jestli se neudržíme, některých škoda nebude."

Rukávem si stírá z čela sněhové vločky. Zase začaly padat. Čekám, jestli ještě něco dodá, ale mám smůlu. Zůstává sedět na místě, v mrazu, v mokré uniformě.