Princ z kanceláře

Kapitola 1 (Alexandr)

Dopadl jsem na tvrdou zem. Bílé kachličky se proměnily v bahnem pokryté kamení. Netušil jsem, kde se nacházím. Hrozně mě bolela hlava a břicho se mi také ještě neuklidnilo. Nebylo divu, že než jsem se stihl dostat ze země, zvedl se mi žaludek a jeho obsah se vyprázdnil na něčí kožené boty, které tam ale před chvíli ještě nebyly. Muž nade mnou vydal znechucený zvuk. ,,Jak se sem dostal?" Nedokázal jsem zvednout hlavu, abych zjistil, kdo to mluví. Avšak stačilo, když mě zvedli dva po zuby ozbrojení muži a i můj bolestí zastřený mozek pochopil, že jsem právě asi poblil někoho hodně důležitého.

Drželi mě pod rameny a já i přes neschopnost stát na vlastních nohou mohl pohlédnout muži do očí. Měl tvrdé rysy a půlku obličeje mu pokrývalo strniště, vypadal ale mladě. Pod hustým obočím se třpytily dvě bystré oči, které mě momentálně velmi nedůvěřivě propalovaly. Byl oblečený do nějaké róby, kterou jsem nebyl schopný nikam zařadit. Vypadala vznešeně, to ano, ale jako kdyby patřila do jiného světa. Byla z modré látky, která se různě překrývala, přehýbala a vrstvila a v některých místech byla zdobená zlatě vyšívanými ornamenty. V tu chvíli mi to docvaklo, stal jsem se obětí jednoho z Martinových blbých vtipů.

,,Super prank kámo, ale můžeme s tím už přestat, ať můžu jít domů, jo? Chtěl bych se vyspat. Pobavili jsme se a teď mě pust, jo?" falešně jsem se rozesmál a pokusil se vyprostit z úchopu dvou mužů. Ti mě ale stiskli ještě pevněji, až jsem se bál, že mi rozdrtí ruku. Strnul jsem.

Muž, kterému jsem pozvracel boty, vytáhl od pasu něco, co až moc připomínalo nůž. Kdo s sebou v dnešním světě nosí dýku? ,,Kdo jsi? Jakým jazykem to mluvíš? Co je prank?" přišel ke mně blíž a namířil na mě její ostří. Slovo prank řekl tak zvláštně, že bych mu možná i věřil, že ho v životě neslyšel, nebýt toho, že jsem před pěti minutami zvracel na záchodech v budově své firmy.Tak tohle asi není vtip. Že by nějaká zvláštní mafie? Zdrogovali mě?

,,Prank je prostě blbá sranda. Mluvím normálně," třásl se mi najednou hlas, protože mi konečně začalo docházet, že jsem v ohrožení života. ,,Jmenuju se Alexandr, pracuju pro Jason-Electro, vyrábíme elektrospotřebiče. Nemám žádné peníze ani blízké, jestli vám jde o výkupné," vydrmolil jsem. Očekával jsem, že ta podivná mafie bude ráda, že spolupracuji. Třeba se s nimi bude dát domluvit. Avšak dýka se ke mně náhle přiblížila natolik, že jsem ji skoro cítil až na krku. Takže domluvit se asi nepůjde. ,,Jakým jazykem mluvíš?" zavrčel na mě znovu muž. Teď už mě vážně popadla panika. Copak se všichni zbláznili? Mluvil jsem anglicky stejně jako oni!

,,Nevypadá jako zdejší," mluvil nejspíše na své dva bodyguardy, nebo kdo to byl. Aniž by oddálil dýku od mého hrdla, sáhl mi na sako a promnul ho v ruce. ,,Zvláštní, tento materiál neznám," zamumlal. Pak se jeho pozornost obrátila zpět ke mně. ,,Jsi kupec? Přicházíš z daleka?"

,,Před chvilkou jsem ještě byl v práci a pak jsem se objevil tady, vy jste mě sem odvlekli," pokusil jsem se nějak vysvětlit, že to oni mě vlastně unesli. ,,My? My jsme ho tu našli ležet. Neví, co říká. Musí být pod vlivem nějakého jedu, pane," promluvil náhle jeden z jeho bodyguardů. Muž na to jen zamyšleně zamručel. ,,Odveďte ho do žaláře," rozkázal jim pak.

Muži se dali do pohybu a já se prostě nechal vláčet po kamenné podlaze kamsi, kde tomu říkali žalář - nejspíše nějaká místnost. Stále jsem nebyl schopný pochopit, co to bylo za uskupení. Byla to mafie, která odmítala moderní technologie? Nějaká sekta? Nebo nějací psychopati? Že by to byl někdo z kanceláře, kdo si ze mě zkusil vystřelit už bylo velmi nepravděpodobné, protože by se někdo už býval neudržel a vybuchl by při mém výrazu smíchy. To jsem mohl s klidem vyloučit. 

Začali jsme klesat po točitých schodech dolů. Na vlhkých zdech byly pochodně, zasazené do kovových rámů. Čím níž jsme byli, tím bylo prostředí vlhčí a tím hůře bylo vidět, protože osvětlení mělo s vodou docela velký problém. Připadal jsem si, jako na nějaké prohlídce středověkým hradem.

Když jsme došli úplně dolů, pod nohama jsme místo kamenné podlahy měli mazlavé bahno. Světlo sem nepronikalo skoro žádné. Jakmile jsem uviděl železné mříže nasázené v úzké chodbě těsně za sebou, pochopil jsem, že žalář nebylo krycí jméno, nýbrž označovalo to, co to skutečně bylo. Bylo to normální vězení - normální středověké vězení. Kdyby mi nedrželi ruce, tak bych se štípnul, protože tohle musel být sen indukovaný moji nadměrnou konsumpcí alkoholu. Cestování v čase přece nebylo možné, ne? A i kdyby ano, tak já nebyl zpátky v čase, protože lidé tu mluvili naprosto normální angličtinou. Jen nejspíše neznali, nebo nepoužívali, nějaká slova. Musel jsem být v nějakém deliriu, protože situace jiné racionální vysvětlení mít jednoduše nemohla.

Jeden z mužů odemkl kovovou mříž a než jsem se nadál, tak mě druhý vhodil dovnitř. Klopýtl jsem a upadl do bahna. Musel jsem se zastavit, abych po nich nevyjel, že to sako bylo drahé. Věděl jsem, že by mi to moc nepomohlo. Zvlášť když s sebou pořád nosili několik velmi ostrých předmětů a mohli by si vybrat z několika set způsobů, jak mě zabít.

Když odešli, posadil jsem se a porozhlédl jsem se po cele, jestli se z ní nedá nějak dostat. Obklopovaly mě tři vysoké kamenné stěny porostlé mechem nebo slizem - moc jsem nechtěl zjišťovat, co přesně to bylo. Čtvrtou stěnu tvořily mřížované železné dveře. Nebyl na nich ani kousek dřeva, který bych měl šanci nějak poškodit a možná tím dveře vyrazit. Možná kdyby mě tu nechali pár let, tak by ten kov zrezivěl a rozpadl se, napadlo mě, ale moc veselo mi z toho nebylo. Vidina každodenního sezení vedle telefonujícího Martina se zdála oproti tomuhle náhle jako ráj.

Pozoroval jsem, jak se mech na zdi zvláštně hýbe. V puse jsem náhle začal zase cítit vlastní žaludeční šťávy, jejichž chuť byla nejspíš do teď potlačena adrenalinem. I bolest hlavy se mi vrátila. Nejspíše tam byla celou dobu, ale já ji jen na chvíli ignoroval. Takže tohle není sen. Ale co to potom je? Nějaký zvrácený vtip, který se na mě realita rozhodla zahrát?

-----

Ahoj, jsem tu s další kapitolkou! Hlasujte a komentujte, chtěla bych znát váš názor, popřípadě upozornění na chyby. Čtu to po sobě několikrát, ale někdy si člověk na chybu zvykne a pak ji prostě ignoruje...

Děkuji za čtení a na viděnou u další části!! :D