Princ z kanceláře

Prolog (Alexandr)

Věnoval jsem poslední pohled zrcadlu. Kravata snad nebyla moc nakřivo, vlasy jsem měl nagelované a ani jednomu z nich se naštěstí ještě nepovedlo zvednout. Sako mi taktak sedělo, ale na nic jiného nebyly peníze a ani čas. Adamovi to bude muset stačit. Stejně se tam všichni zase ožerou a nikdo si nebude nic pamatovat.

Popadl jsem kabát, zamkl jsem byt a vydal se směrem do chřtánu oné vyhlášené pařby, kterou pořádal můj nadřízený, Adam, vždy každý rok těsně před Vánoci. Účast sice nebyla povinná, ale kdo nepřišel, tak se mohl rozloučit s příjemným pracovním prostředím a bonusovými platy. Adam byl schopen takhle už vyštípat několik zaměstnanců. Kdybych měl dostatek peněz, rozhodně bych se sebou nenechal takto zacházet. Bohužel mi nic jiného nezbývalo. A tak jsem se ploužil nočním Londýnem směrem k velkému paneláku, kde se nacházely naše kanceláře. Byla to nechutně vysoká budova s obrovskými prosklenými prostory plných stolů oddělených krátkými dřevěnými tabulemi - pro lepší komunikaci, nebo jak to Adam minule nazval. Mně to připadalo jako až příliš komunikativní prostředí, zvlášť když si Martin vedle mě každé odpoledne volal s manželkou a já se nedokázal soustředit ani na jednu pitomou Excelovou tabulku!

Nemusel jsem ani vejít do budovy a už jsem slyšel hlasitou hudbu. Chtělo se mi dovnitř ještě méně, než předtím. Lidé mě nenazývali asociálem jen tak pro nic za nic. Pravdou bylo, že většinu času si za mou nepříjemnost mohli sami. Nikdo se mnou totiž nikdy nemluvil jen proto, že by si se mnou chtěl popovídat. Ne, tak to ve firmě nefungovalo. Každý po mně něco chtěl, a tak když jsem měl obzvláště špatný den, nebo jsem se nestihl stavit se pro kafé, byli lidé často vystaveni mé asociální stránce. 

Uvnitř místnosti blikala červená světla. Nechápal jsem, že lidi kvůli jednomu večírku byli schopni zajít až daleko, že vyměnili žárovky v běžném osvětlení kanceláře. Se zelenými zářivkami jsem si nebyl už vůbec schopný vysvětlit, jak fungovaly. Každopádně jsem se cítil, jako kdybych si sáhl do oka rukou od chilli papričky. Nějaká příšerná hip-hopová píseň tomu moc nepomáhala, a tak jsem se bez jakéhokoliv družení s kolegy ocitl u provizorního baru, postaveného ze tří k sobě sražených stolů sekretářek. Stály na něm sklenky s téměř každým alkoholickým nápojem, který si člověk v tu chvíli mohl vybavit. A proč se pak nemůžou zvedat platy? pomyslel jsem si. Kdyby se peníze vynaložené na litry alkoholu zaplatily někomu, kdo si to zasloužil, bylo by to mnohem rozumnější. Ale tohle byl Adam, připomněl jsem si, ten nebyl rozumný.

Měl jsem v sobě už dobré tři sklenky nějakého pochybného vína, když se vedle mě objevil obávaný šéf. ,,Jak se vede, Alexi?" Bylo vidět, že ho odpověď nezajímá, a tak jsem jen něco zahuhlal. Zakýval hlavou, jako kdybych doopravdy řekl něco zajímavého. ,,To jsem rád." Asi toho měl v sobě už taky dost. 

Čím blíže byla kratší ručička na hodinách dvanáctce, tím více alkoholu jsem v sobě měl a tím méně jsem si byl jistý, že odtud trefím domů. Opíral jsem se ztěžka o stůl a pozoroval stále blikající světla. Lidé se teď začínali shromažďovat uprostřed místnosti a provozovali něco podobného tanci. Adam se prapodivně vlnil v centru dění a pár vlezdoprdelků mu tleskalo. O dva metry vedle jsem poznal Martina, který se nejspíše snažil někoho okouzlit tanečními kroky Michaela Jacksona, které ale plně neovládal, protože vypadal spíše jako zaseklý robot. Možná bych se mu i smál, kdyby se mi neudělalo v tu chvíli tak blbě od žaludku, že jsem to málem vyhodil na místě.

Motavou chůzí jsem se dopravil na pánské záchody, kde cvaklo automatické světlo - bílé světlo, které konečně neblikalo. Nevěděl jsem, jak jsem zapomněl na taktiku schování se na záchodech. Bylo mi o trochu lépe už jen z toho, že jsem hudbu slyšel tlumeně a nebila mi do obličeje agresivní kombinace blikající červené a zelené. To by mě zajímalo, kdo vybral tyhle sic vánoční, ale zároveň úděsné, barvy. 

Když se mi znovu zvedl žaludek, už šlo všechno ven. Zamkl jsem se v kabince a opíral jsem se o záchod. Snažil jsem se nepozvracet si sako, protože bylo pěkně drahé a nehodlal jsem riskovat, že by na něm něco zůstalo. Nepřestávala se mi točit hlava a bylo mi ještě hůře než před tím. Začínal jsem přemýšlet o tom, že si snad budu muset i zavolat pomoc. Před očima se mi dělaly mžitky a všechno se začínalo vlnit. Záchod se zvětšoval, jako kdyby mě chtěl pohltit. A pak byla prostě tma. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem ztratil vědomí, protože jsem stále mohl přemýšlet a cítil jsem prsty a dokonce i svou bolest hlavy a rozbouřený žaludek. Všechno se houpalo, jen byla tma. Že by vypadl proud? Snažil jsem se šmátrat kolem sebe, ale nikde nic nebylo. Měl jsem pocit, jako kdyby místo proudu vypadl spíš celý vesmír a já byl jen v nicotě, nikde.

-----

Ahoj! Vítejte u mé nové povídky. Budu moc ráda, když mi dáte vote nebo budete sdílet svůj názor v komentářích! Udělá mi to moc velkou radost! Děkuji moc za přečtení první kapitolky a uvidíme se zase u další!

Přeji pěkný víkend :)