Byla jsem ve svém starém pokoji a snažila si udělat krásný účes s kulmou a žehličkou na vlasy. Pak na mě neznámá kamarádka volala, že jdu pozdě, takže snahy o účes byly k ničemu. Oblékla jsem si kraťasy, tričko a mikinu a šly jsme ani nevím kam. Najednou jsem se ocitla na nějakém dvoře v uzavřeném městečku. Bylo krásně slunečno a já se po dlouhé době upřímně usmála. Pak jsem spatřila svého přítele Míšu a hned jsem mu s úsměvem na rtech zamávala. Zamával zpátky, ale bez úsměvu. Následně přišel za mnou a ukázal na část skály. Tak jsem se podívala a vyhlížela tam z výšky na mne prázdná kamenná chodba. Zmateně jsem se podívala na Míšu a bez náznaku emocí mi pověděl, že musíme utéct. Tak jsme se vydali do té chodby. Vylezli jsme po skále a vlezli dovnitř. Chodba pokračovala směrem vpravo, tak jsem tam nahlédla a byla jsem v šoku. Byla to chladná nemocniční chodba. Na mou otázku "Kde to jsme?!" mi Míša neodpověděl, jen se otočil a vyšel ven. Šla jsem za ním a hned, jak jsem skočila na trávník, tak se mnou prolilo horko a musela jsem si sundat mikinu. Ale to nestačilo a tak jsem si sundala i kraťasy a lehla si na otevřenou plochu na krásně zelený a jemně pokosený trávník. Najednou se ozvala muzika, tak jsem se zvedla do sedu a hledala místo, odkud jde ta veselá melodie. Menší slečna ve věku asi deseti let hrála na ukulele. Jak dohrála podívala se směrem na skálu a tupě tam hleděla. Nedalo mi to, tak jsem se ohlédla. Ze skály slézala má mamka a můj nevlastní strýc. Rychlostí blesku jsem vstala a běžela za nimi. "Co tu děláte?" zeptala jsem se. "Ále, zabloudili jsme v nemocničních chodbách a teď jsme našli toto místo." odpověděla mi mamka s podivem v obličeji. Tak to mi už nedalo a rozhodla jsem se podívat, o co jde a zkusit se dostat odsud domů. V té nemocniční chodbě z ničeho nic bylo teplo. Šla jsem zpět a najednou se skála začala hýbat. Sesunul se kus velkého kamene, ale ne na tolik, aby se nemohlo projít. Jak jsem prolézala ven, tak jsem si všimla zvláštních vytesaných vzorů na stranách vchodu ve skále. Hned, co jsem se ocitla venku, mě ovál ledový vánek. Co se tu sakra děje? Mamka se strejdou přiběhli s tím, že jsem byla pryč moc dlouho. Schytali můj nechápavý pohled. "Asi vím, jak pryč, ale musíme jít!" popohnala jsem je před sebe ke skále. Vylezli jsme tam a otočila jsem se ještě dolů, kde stál Míša. "Hodíš mi ty kraťasy?!" Hodil mi je a sám vylezl nahoru. Zase se zatřásla skála a zasypaly vchod větší kameny. Podívala jsem se na Míšu a ten hned pochopil. Odhodil je pryč mezitím, co já zkoumala vzory. Zjistila jsem, že v té části se mění zákon času. Zase se ozvalo zemětřesení a zase ty kameny. To už jsem se rozohnila a odsunula je sama. Míša na mě vyjeveně koukal a já s větou "Když se naštvu, tak jsem dobrá." se oblékla do kraťas, otočila se směr chodba a vyšla jsem. Spatřila jsem na zemi šipky, tak jsem po nich šla. Po dvou odbočení vpravo, jsem narazila na jednu starší paní vypadající jako uklízečka. Podívala se na mne, ukázala na šipky na zemi, usmála se na mne a zmizela. Vypařila se jako dým z prachu. Byla jsem v šoku, právě jsem potkala ducha. Něco mi došlo. Rozbrečela jsem se a běžela po šipkách až na konec. Za sebou jsem slyšela tlumené "Počkej!". Dveře viděné rozmazaně díky slzám v mých očích byly už přede mnou. Vtrhla jsem a najednou jsem viděla jen tmu a cítila tlak na boku. Omdlela jsem. Probrala jsem se na nemocniční posteli, u které seděla sestřička. Z poza rohu vyšly dvě osoby. "Mami? Tati?!" Počkat. "Kde je strejda?" Nikdo nevěděl, o kom mluvím. Nechápala jsem, co se děje. Řekla jsem jim, co se mi stalo. Nevěřili mi. Vstala jsem a s brekem jsem běžela pryč. Zastavila mne hlavní doktorka a zeptala se, co se mi stalo. "...Ale nikdo mi nevěří." Podívala se za mne. Otočila jsem se, stála tam ta paní uklízečka. Ale nebyla to uklízečka. Byla to normální starší paní, která si šla akorát pro lékařskou zprávu. Jen kývla mým směrem a odešla. Otočila jsem se zpět na doktorku a řekla mi něco, co bych už od nikoho nečekala. "Věřím ti." a začala vyprávět příběh. Jednal se ohledně té starší paní. "Byl jednou jeden projekt, který se zabýval o lidech a jejich chování. Vědce zajímalo, zda si lidé vyberou něco nového nebo se budou chtít vrátit do starého života, kde mají své milované. Prozatímně všichni, kteří se dostali na to 'lepší' místo, tak tam zůstali. Jedna slečna, která se taky dostala do projektu, si sice chvíli užívala, ale pak jí chyběl její starý život, tak se rozhodla odejít. Zjistila, jak funguje brána, seskládala kombinaci a vyšla. Akorát zrovna se to vymklo z rukou a už nikdo neměl přístup k východu ven. Ty chodby, kde jsi byla, jsou bludiště. Té slečně trvalo pětačtyřicet let než přišla na to, jak se dostat ven. Teď už ten projekt nikdo neřídí. To, že se někdo nový dostane na toto místo, je díky sestavenému seznamu jmen, který je automaticky ovlivňován počítačem. Až ten seznam skončí, skončí všechno." dokončila vypravování a rozloučila se se mnou. Na mne už čekala máma s tátou a mohli jsme vyrazit domů.
