Život bez významu

1.

Je pozdní letní večer a já se zase pokouším usnout. No, je spíš okolo půlnoci a já už tři hodiny nemůžu usnout. Jen sedím, nebo ležím na mé posteli a přemýšlím o životě. Vím, že bych to neměla dělat, ale kdo mě v tom může zastavit? Nikdo. Po několika hodinách se mi konečně podaří usnout vyčerpáním a já upadám do spánku s divným pocitem na srdci.

---

Po pár hodinách spánku se vzbudím se slzama v očích, snažíc se popadnout dech. Zase se mi zdálo o Ní. Mojí sestře. Říkala jsem si, když jsem hluboce dýchala, za účelem se uklidnit. Slzy tekly nezastavitelným proudem, zatímco jsem se snažila udržet moje vyčerpané tělo v sedě.

Nemůžu uvěřit, že se ta vzpomínka už čtyři roky vrací. Ano, už to jsou čtyři roky od toho, co jsem viděla svojí pobodanou sestru ležet v kaluži krve, bez známek jakéhokoliv života a mého otce, který se ke mě pomalým krokem s maniakálním úsměvem přibližoval s kuchyňským nožem v ruce. Pro mě to dopadlo docela dobře a jediná fyzická vzpomínka je jizva táhnoucí se přes mé pravé předloktí. Pro moji sestru to však už dobře nedopadlo, už jí nebylo pomoci. Měla několik řezných, či bodných ran, na jejíž následky vykrvácela. Otec po tomto incidentu dostal několik let za mřížemi a tak mi tu zbyla jen má matka, se kterou teď žiju.

Po dostatečném uklidnění, jsem se rozhlédla po pokoji za účelem zjistit čas. Moje nástěnné hodiny naproti mé postele ukazovali pár minut po páté, pravý čas vstát, obléct se a pomalu se vyplížit ven z domu. Podle lístečku na mých dveřích, na kterém bylo napsané přijdu okolo deváté jsem usoudila, že mamka má noční směnu v nemocnici a já se tak nemusím bát případných otázek, kde jsem byla v pět ráno. Nasadila jsem si svoje Vans boty a vydala se k lesu a kamennému mostu, spojující Britford s okolním světem.

    Snažila jsem se jít rychlým krokem abych se na most dostala dříve, než vyjde slunce. Na most jsem dorazila těsně před úsvitem, posadila jsem se na kamenné zábradlí mostu a mlčky pozorovala již vycházející slunce. Vždy, když pozoruji východ, či západ slunce, mám pocit, že všechny problémy rázem zmizí a já si připadám normální. Avšak to nejsem. Dva roky po incidentu jsem strávila v léčebně a doteď každý měsíc docházím k psycholožce, která se mi snaží pomoci. Bohužel to nespíš nezabírá a já se stále topím v neustálých depresích a beznaděje.

Slunce se už tyčilo nad stromy hlubokého lesu, kam se někdy chodím projít, nebo se tam schovávám před mými otravnými spolužáky, kteří se mě snaží zbít, nebo slovně napadat. Podívala jsem se na mobil, který ukazoval 5:45. To jsem tady byla tak dlouho? Řekla jsem si. Naposledy jsem se podívala na slunce, seskočila ze zábradlí a rychlou chůzi jsem se vydala zpět domů. Mamka sice psala, že přijde okolo deváté, ale ona je schopná přijít hned co jí skončí směna- v šest. Cesta zpátky se docela vymyká kontrole, když potkám partičku lidí ze školy. „Ahoj Ellis. Dlouho jsme se neviděli" zakřičí na mě jeden kluk z vyššího ročníku a potáhne z jointa. Teď mám dvě možnosti. První, započat s nimi konverzaci, nebo druhou, opatrně se vypařit. Nejraději bych zvolila plán číslo dva, ale můj spolužák James měl zřejmě jiné plány. „Nechceš si zakouřit s náma? Pokud se ti to nebude chtít, můžeš kouřit i něco jiného" zařval na mě James a na obličej dal jeho vytězný úšklebek. Měla jsem chuť mu dát do pusy, ale byla jsem až moc vyčerpaná. Jelikož se s nimi nemělo cenu bavit, tak jsem se otočila a mířila domů. Po zahnutí do ulice, která vede na křižovatku kousek od mého domu, jsem zjistila, že mě ty svině pronásledují a tak jsem se rozhodla si s nimi zahrát malou hru. Místo abych jsem se rozběhla do ulice, kde bydlím, jsem si to mířila do ulice vedle ní. Jak jsem si myslela, James a jeho potrati si to mířili rovnou za mnou, ale já byla rychlejší. Ulice najednou vedla do leva a James mě ztratil z dohledu. To byl ten moment, kdy jsem přeskočila plot, za nímž stál malý domek s ještě menší zahradou, ale nám to stačí.

Doslova jsem přiběhla domů, zula jsem si boty a šla do svého pokoje.Moje kondice není, co bývala, naposledy jsem sportovala, když moje sestra ještě žila. Únavou jsem si lehla do postele a do patnácti minut usla.  

Vzbudilo mě až otevírání hlavních dveří a to znamená jediné, mamka je doma. Nástěnné hodiny ukazovali půl osmé, to jsem toho teda naspala. Vylezla jsem z postele a já šla dolů pozdravit mamku.

________

První díl je tu.
Doufám, že se vám líbí

Thai