Love Me! [Yaoi]

Kapitola 2

"Díky bože," vydechl jsem šťastně, když jsem si v kabinetu oblékal sako a uklízel své věci do batohu. 

"Tak jak se ti zatím u nás líbilo?" Zeptala se mě Miki Izumi, učitelka, která se mnou obývala kabinet. Vypadalo to, že ona se domů ještě nechystá.

"Šlo to," pokrčil jsem s nezájmem rameny.

"Slyšela jsem, že jsi docela oblíbený," zasmála se bloncka. Ani jsem neodpověděl a vyšel ze dveří. Pokud jsem oblíbený, tak je mi to doopravdy ukradený. Jsem na to zvyklý.

"Umři! Umři!" 

Otočil jsem na svého mladšího bratra, hrající své oblíbené střílečky na počítači a protočil oči. "Kdyby ses místo toho učil..." Zakroutil jsem nad ním hlavu a pokračoval v umývání nádobí. Matka pracovala pozdě do noci, takže jsem celou domácnost v tu dobu vedl já. "Seiji, jdi alespoň s košem, nechci všechno dělat sám," vzdychl jsem a utřel si mokré ruce do zástěry. Ten se ale k tomu neměl. "Chjo, všechno tu musím dělat já," vyprskl jsem trochu už smířeně a s culíčkem, zástěrou a pytlem odpadků v ruce se vydal ze dveří od bytu.

"Zatracenej klíč," nervoval jsem se a lamcoval klíčem v zámku mého bytu. Bydlím tu ani ne dva dny a už jsem ztracenej v té hromadě klíčů a nevím, který je který. Slyšel jsem, jak se otvíraly sousední dveře a tak jsem slušně pozdravil, aniž bych se otočil.

"Oh, kon'nichiwa," oplatil jsem pozdrav. Vypadalo to, že ten muž má problémy s otevřením zámku a tak jsem zavřel své dveře, odložil pytel a přikročil k němu. "Chcete pomoc?"

Otočil jsem se. "Není potře-" zasekl jsem se. 

Vykulil jsem oči. "Osoi-sensei? Co vy tu?" Zeptal jsem se lehce překvapeně. Netušil jsem, že on bude náš nový soused.

"Hishika Akio, že?" Podrbal jsem se na hlavě a prohlédl si ho od hlavy k patě. Co to má sakra na sobě?

"Hishikawa," opravil jsem ho a mile se usmál. "Takže.. Vy jste náš nový soused?"

Otočil jsem se zpět a začal zasunovat další a další klíče, ale žádný nepasoval. "Asi už to tak bude," řekl jsme lehce podrážděně.

"Zkuste tenhle," vybral jsem jeden z klíčů, který jsem si všiml, že ještě nepoužil.

Z našeho bytu se začali ozývat chlapecké výkřiky typů: "Chcípni, ty hajzle! Umři!" A podobných slov, které jsem nechtěl ani slyšet. Zrudl jsem a otevřel dveře našeho bytu. "O-omluvte mě na chvíli," zakoktal jsem.

Začal jsem na bratra řvát, ať se ztiší a pak opět dveře zavřel.

Překvapeně jsem na něj koukal. "Bratr?" Ušklebil jsem se.

"Jo.." Opřel jsme se hlavou o dveře a vzdychl. Takový trapas!

"To znám," zamumlal jsem a pak se uchechtl. "Co to máš vůbec na sobě?" Zeptal jsem se.

Až teď mi došlo, proč si mě předtím tak bedlivě prohlížel a znova zrudl. "No.. To neřešte.. Já už půjdu," rozpačitě jsem vzal pytel a spěchal ho jít vyhodit.

Pokrčil jsem nad ním rameny a zvolil klíč, který mi předtím ukázal, ať zkusím. Pasoval. Konečně.