Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 26.-Dlouhé zbohem

[Ten samý den, na vesnici]

Pohled Anny:

Seděli jsme všichni u stolu ve světnici a povídali si. Měli jsme si toho hodně co říct. Vašek a Jaromír nám vyprávěli všechno, co za ty léta prožili. Jak je tam odvezli, výcvik, jak se k nim chovali, jak je obvinili, jak je převezli do Vídně i jak jsme je zachránili...
Va: "A pak do žaláře z ničeho nic sestoupily dvě tajemné postavy zahalené v pláštích. Jedná větší, druhá menší...Díky penězům nás dostaly ven! Neměli jsme ponětí, kdo nebo co jsou zač, ale pak se na povrchu menší bytost odhalila a my spatřili naší Aničku!"
Vašek se do vyprávění až moc vžil a vůbec se nebál přehánět své dojmy, které u toho měl.
Mar: "Ó můj bože! To je šílené!"
Jo: "Já myslím, že je to spíš strašidelné. Bojím se..."
Mar: "A kolik za vás dali? 50 zlatých?"
Vě: "Neblázni! Přece nemůže 50 zlatých stačit na vykoupení z vězení!"
Va: "Za každého 2000 zlatých."
Mar: "Vážně?!"
Ja: "No a, kdo byl ten druhý?"
Jaromír a Vašek si povzdechli a vyměnili si pohledy.
Jar: "To nevíme. Nechtěl se nám odhalit a Anička nám to nechce říct."
Viděla jsem, jak se Věrka pousmála a jedním okem na mě mrkla. Já jí spokojený úsměv opětovala a znovu se zaposlouchala do vyprávění kluků.
Ma: "Aničko, ty jsi opravdu podstoupila takové riziko, abys zachránila své bratry?"
Pronesla najedou maminka. V jejím hlase bylo slyšet, že se schyluje k pláči.
Ma: "Já tak moc naříkala, když jsem se dozvěděla, že přijdeme o Jaromíra a Vaška a když jsi pak zmizela i ty...Já..."
Maminka spustila pláč.
Ma: "J-já myslela, že je se mnou konec!"
Vzlykala. Jaromír ji vzal kolem ramen.
A: "Mamičko, kdybych to neudělala...Kdybych měla žít s tím, že jsem měla šanci a já ji promrhala...Tak bych si to dokonce života neodpustila. Já...asi bych si něco udělala..."
Nastala chvíle ticha. Všichni jsme čekali, kdo se odváží to smutné ticho prolomit jako první.
Ma: "D-děkuju...děkuju..."
Vydechla maminka a dál upouštěla slzy do Jaromírovi bílé košile. Pohled můj a Jaromírův se setkal. Jaromír na mě s úsměvem kývnul a tím mi děkoval...
Najednou jsme venku uslyšeli, jak lidé něco pokřikují. Podívali jsme se k oknu. Maruška vstala ze židle a šla se na to podívat z blízka.
Ja: "Tak co?"
Zeptala se Jana. Maruška chvilku nic neříkala. Pak se na nás obrátila a s překvapeným výrazem v obličeji promluvila.
Mar: "Asi se běžte podívat sami."
Okamžitě jsme se nacpali k oknu a rovnou se poprali o místa. Každý chce mít nejlepší výhled, že?
Viděli jsme, jak se i v ostatních chalupách mačkají lidé u oken, zejména dívky. Vesnicí procházel kůň na kterém seděl opravdu velmi hezký chasník. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a na něco, tedy spíš na někoho volal. Pak se otočil do našeho okna a- Pane bože, však to je Jiří!
Já, Jaromír a Vašek jsme se na sebe na ráz stejně vyděšeně podívali.
Mar: "Páni, ten je hezký...Myslíte, že tu hledá-"
Ja: "Šššššš! Neslyším ho!"
Chvíli jsme se zaposlouchali a snažili se přes zavřené okno zjistit, co říká.
Ji: "Hledám tu jedno děvče! Prosím, bydlí zde dívka jménem Anna? Prosím, poraďte! Anno!"
Oči mých sourozenců a mé mámy teď spadly všechny na mě.
A: "Ehm...omluvte mě."
Rychle jsem běžela do předsíně a nazula si sněhule. Omotala teplou šálu kolem hlavy, oblékla si kabát a vypadla ven. Vůbec nevěděla, co se děje.
Jiří se náhle otočil a naše zraky se v ten osudný okamžik střetly. Najednou jakoby kolem mě všechno ztichlo. Jakoby nebylo nic než jen já a...on. Ten, kterého miluji...Jeho oči jako ryzí zlato na mě koukaly tím nejkrásnějším pohledem, který jsem snad kdy viděla. Jiří pak seskočil ze hřbetu koně do bílého sněhu a rozešel se ke mně. Já mu šla pomalu naproti. Když jsme byli u sebe, Jiří si sundal beranici a podíval se mi do očí. Jeho úsměv mě hřál u srdce. Já se usmívala na něho. Je to divné, ale když je mi nablízku, tak...cítím něco jiného, něco...hezkého...Je to takový zvláštní a přesto nepopsatelně krásný pocit...
Ji: "Zdravím Vás, slečno Anno."
Pronesl se širokým úsměvem na tváři
A: "Zdravím, Jiří."
Ji: "Jsem rád, že Vás opět vidím."
A: "Nápodobně."
Jiří se nachvíli zahleděl do země a trochu se začervenal. Byl nervózní. Pak se podíval zpátky na mě a pomalu začal:
Ji: "Anno, já...Přijel jsem za Vámi, protože jste mi nějak...chyběla a...Víte, už před tím týdnem, co jsme se v Praze potkali, tak jsem cítil...něco zvláštního. Když jsem Vám poprvé pohlédl do očí, tak jsem spatřil tu nejkrásnější ženu, jakou jsem kdy poznal. A když jste pak mluvila...Tak jsem si uvědomil, že Vaše nesmírá krása neohromuje pouze vnější svět, ale plane i ve Vás."
Jiří mě chytil za ruku a jemně ji dlaněmi přikryl.
Ji: "Anno, Vy jste pro mě ta, za kterou jsem ochotný položit svůj život a...byl bych rád kdybyste mi dala šanci. Pochopím, když já pro Vás nebudu ten pravý. Udělal bych vše pro to, abyste byla šťastná. A tak se Vás tážu...Nechcete to se mnou zkusit?"
Ta slova mi...mi něco dala. Dala mi...naději, lásku...
Ji: "A-ale pokud nechcete, tak-"
A: "Ale Jiříku..."
Přerušila jsem ho a něžně ho chytila za jeho druhou ruku.
A: "Vždyť já Vás mám také ráda."
Jiřího obličej se náhle rozzářil radostí. Naše rty se k sobě začaly pomalu přibližovat a pak jsme se políbili.
Ještě chvíli jsme si koukali z očí do očí a pak já promluvila.
A: "Jen by mě zajímala jedna věc."
Ji: "Ano?"
A: "...Jak jste věděl, kde mě hledat?"
Jiří se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha:
Ji: "Asi bych Vám to neměl říkat, ale...jeho samotné Veličenstvo mi o Vás řeklo a osobně mě sem zavedl."
V tu ránu mi zatrnulo a úsměv okamžitě zmizel. Pane bože, Čechy!!! Však já na něj úplně zapomněla!!! I na ty koně!!!
Ji: "Ehm...Je všechno v pořádku?"
A: "J-jistě! Jen...Dáte mi chvilku?"
Běžela jsem k chalupě a u toho křičela do okna:
A: "Jaromíre! Vašku! Kde jsou ty koně?!"
Va: "Za chalupou jsme je nechali!"
Zaběhla jsem tam a chňapla všechny tři za uzdu. Pak jsem utíkala zpátky k Jiřímu a vzala si i toho jeho.
A: "Hned jsem zpátky!"
Hned co jsem to dořekla, jsem se bleskurychle rozběhla k zasněženému lesu a běžela jím až na naší mýtinku.