Fast As Ferrari

3. Let do Bahrajnu

Dva dny utekly neskutečně rychle a byla tu neděle, den mého odletu na mojí první velkou cenu a to v bahrajnském Sakhiru. Má hlava nemohla pořádně pobrat, jak rychle mohl ten čas utéct.

Seděla jsem na letišti v Nice se svými rodiči a čekala na letadlo. Do odletu zbývalo něco málo přes hodinu a s každou další ubývající minutou se mi svíral žaludek čím dál, tím víc.

A proč, že jsem to vlastně byla na letišti v Nice a ne v Paříži, když tam bydlím a mám to tam k letišti blíž než sem? Jednoduše proto, že z Paříže dnes žádné letadlo do Bahrajnu neletí. Je to vůbec možné? Vždyť Pařížské letiště je tak velké. No bohužel jsem musela urazit i se svými rodiči neuvěřitelně dlouhou štreku až sem, abych mohla odletět. Špatná shoda okolností.

Zato Pierre se měl víc než dobře, protože mohl v klidu vyrazit až zítra ráno s pár kamarády/soupeři z šampionátu soukromým tryskáčem. Teda ne, že by byl jeho, jen si to prostě uměl dohodnout. Takové možnosti já zatím ještě nemám, asi proto, že z těch lidí osobně neznám zhola nikoho, kromě Landa a Nycka, ale tak to na situaci moc nemění. Třeba jednou taky budu mít vlastní tryskáč, nebo mi ho zajistí moje stáj McLaren, abych se nemusela plahočit s dalšími dvě stě lidmi. Ne, že bych proti nim něco měla. Já jen kdyby se tak náhodou naskytla příležitost...

"Neboj. To bude určitě v pořádku." začala mě z ničeho nic chlácholit mamka a stiskla mi ruce. Nejspíš jsem vypadala dost vyděšeně a nervózně. "Já vím." Snažila jsem se k tomu přidat i úsměv, jenže to muselo vypadat dost falešně.

Chvíli jsme si jen tak povídali, abych nebyla tolik ve stresu, ale po půl hodině už byl skutečně čas vyrazit v terminálu do správné sekce s mým letadlem. Rozloučila jsem se proto s oběma svými rodiči. Táta se mi přitom omlouval za to, že se mnou nemůžou jet na mou první velkou cenu Formule 1, protože nedostali volno z práce a máma do toho jen ronila slzy. Už dávno jsem se je snažila přesvědčit, že to zas tolik nevadí, že se určitě podívají i jinam, ale oni jsou oba tolik tvrdohlaví, hlavně tedy táta.

Vyrazila jsem hledat místo, kde se mělo uskutečnit nastoupení do letadla. Naštěstí se nechalo snadno najít a já tak nemusela tolik trpět stresem, i když veškerá nervozita zdaleka neustupovala.

Automaticky jsem se zařadila do fronty na poslední kontrolu letenek před vstupem na palubu, když v tom můj zrak spozoroval mně povědomého muže. Měl hnědé vlasy a světlé oči nejspíš modrozelené barvy. Nebo možná i šedé? Rychle jsem začala v hlavě přemýšlet, kde jsem ho to jen už viděla.

Určitě je to taky jezdec formule jedna. Ale u kterého týmu? A jeho jméno? Nebylo to Carlos? Nene Carlos je Sainz a tohle určitě není on. Ale třeba jezdí s ním. No určitě jezdí s ním. Ve Ferrari přece. A jmenuje se... Leclerc! Bingo! Došlo mi po dlouhém myšlenkovém pochodu.

"Ahoj. Ty jsi Leclerc, že? Jsem Charlie Gasly." pozdravila jsem ho, ale on jakoby ani neslyšel, že na něj někdo mluvil. Dokonce se na mě ani neotočil, přestože stál metr a půl od mé maličkosti. A to doslova, neboť mám jen něco okolo 165 centimetrů.

Najednou mě polila trapnost. Proč jsem na něj jen začala mluvit, když ani neví, kdo jsem. Nejspíš ho to jen otravuje. Já ho otravuju. Pak se ale na mě zničehonic obrátil a naše pohledy se setkaly. Páni má celkem hezké oči. A nejsou moc šedé. Skutečně jsou spíš víc zelené. Pomyslela jsem si. Pak mi ale došlo na co myslím a musela jsem se v duchu trochu profackovat. Co blbneš? Uklidni se.

"Promiň neslyšel jsem, co jsi říkala, ale rád ti dám autogram." řekl se smutným a velmi vynuceným falešným úsměvem. Vzal si ode mě z ruky mou letenku a z druhé strany jí podepsal. "Chceš k tomu přidat i věnování?" "N-ne to je asi dobrý."
odpověděla jsem velmi zaraženě. Co to jen mělo být? Ten chudák je snad úplně mimo. A aby to nebylo až tak divný, aspoň jsem mu poděkovala, i když tím byla nejspíš celá moje situace úplně zabitá.