Fast As Ferrari

Prolog

Už jako malá jsem sledovala závody Formule 1. Většina lidí nejspíš z pozice diváka u televize nebo případně z tribuny, ale já ne. Po tom, co se můj starší bratr ve svých patnácti letech dostal do Formule 3, jsem měla možnost sledovat závodní dění přímo z pitlane. O dva roky později se dostal do vyšší kategorie a v roce 2018 začal svou první sezónu ve Formuli 1 s týmem Redbull.

Tehdy bylo pro změnu patnáct mně. Byla jsem neskutečně nadšená, že se mému bratru Pierrovi tak dařilo a někdy v té době jsem i já začala pociťovat, že tohle je také můj cíl. Neskutečně mě to táhlo k monopostům. Přitom jsem už od mala milovala adrenalin. Jen co mě naši naučili chodit, jsem začala dělat i sport. Šíleně ráda jsem lyžovala, a pak i snowboardovala, ale to mi tolik nešlo. Dál jsem ráda plavala, nebo se spíš potápěla, dokonce jsem si už pak jako trochu starší vyzkoušela lezení po skalách a seskok padákem, ale samozřejmě s instruktorem, ke kterému mě připoutali, aby se mi nic nestalo.

K mému velkému štěstí se na konci roku 2018 uvolnilo jedno místo ve Formuli 2 u francouzského týmu DAMS a jelikož s tímto týmem do konce roku 2017 závodil Pierre, tak mě navrhli jako druhého jezdce pro další sezónu. Nevím koho to tam tehdy napadlo, ale já to vzala hned všemi deseti a podepsala s nimi smlouvu na dva roky a poté na dva další. Něco málo jsem co do činění s monoposty měla, avšak Formule 2 bylo něco úplně jiného než méně známé Formule Rookie závody, kterých jsem pár vyhrála.

První rok byl pro mě hodně těžký. Všichni měli dobré tempo a já první polovinu sezóny dojížděla jako poslední. Pak se to ale zlomilo při sedmém závodě v Silverstonu. Bylo to šílené dokonce jsem tehdy získala svůj úplně první bod a zásluhu na tom měl pouze jeden člověk.

V sobotu po kvalifikaci, která pro mě nebyla kdoví jak úspěšná, jsem se procházela po paddocku a přemýšlela, jestli je tento životní cíl skutečně správný, jestli by mi nebylo líp někde jinde. Mohla jsem třeba dělat letušku, strach z výšek mě nikdy nenavštívil a jazyky by mi určitě taky celkem šly. Navíc přece ráda cestuju, říkala jsem si.

Když jsem tak přemýšlela nad ukončením kariéry závodnice a začátkem létáním po světě s aerolinkami, prošel okolo mě závodník v červeném. Otočila jsem se za ním a sponzorovala na zádech číslo 16 a znak Ferrari. Nevím proč, ale něco ve mně za ním chtělo jít. Mé nohy se za ním rozešly. Když došel do pitlane zastavila jsem se a chvíli čekala jestli zase vyjde ven. Místo toho vyjel ze své stáje v monopostu a rozjel se na trať. Já vyběhla na nejbližší tribunu a sledovala, kdy dorazí. Když se objevil v zatáčce, zatajil se mi dech. Viděla jsem to už tolikrát, ale přesto to tentokrát bylo jiné, jakoby byla jeho rychlost větší než jakou jsem ji u monopostů znala. Byl to úžasný okamžik. Přišlo mi, že čas byl pomalejší než on. Všechno bylo pomalejší než on. V tu chvíli jsem si uvědomila, že chci být jednou stejně rychlá jako on. Chci být stejně rychlá jako Ferrari.

Od té doby jsem se jen zlepšovala, abych jednou mohla postoupit do vyšší kategorie. Hodně jsem se nadřela řekla bych, ale nakonec se to přece jen vyplatilo, protože letos začínám svou první sezónu ve Formule 1. Mám smlouvu s McLarenem na jeden rok a závodit budu po boku Landa Norrise. Nemůžu se dočkat.