Vampýří chráněnka: Začátek

22.

Naklonil se ke mně a poslední, co jsem viděla, byl pár temně karmínových očí, toužebně sledující moje hrdlo. Pak jsem konečně zavřískla.

Christian

Ještě pořád jsem stál na balkóně a odolával nutkání jít za ní. Musel jsem jí dát čas. Jinak už by mi nezbyla žádná naděje. A naděje už opravdu bylo to poslední, co mi zbylo.

Povzdychl jsem si a zadíval se do temné noci. Hvězdy na obloze zářily ve společném tandemu s měsícem. Jak šel čas, posouvali se po obloze. Vypadalo to, jakoby... tančili.

Neposlouchal jsem nic, než své vlastní nádechy a výdechy. Nečetl jsem nikomu myšlenky. Dnes jsem chtěl Jeanine dát to největší soukromí, jaké se kdo kdy zaslouží.

Když to noční ticho prořízl Růženčin vřískot, došlo mi, jak velkou chybu jsem udělal.

Nohy mi vystartovaly vpřed ještě dřív, než si to moje mysl stačila uvědomit. Okamžitě mi došlo, co se stalo. Ten vampýr z lesa se vrátil. Došlo mi dokonce i to, proč. Aby dokončil svoje dílo.

Jediné, co mi do té rovnice nesedělo, bylo, jak. Jak se kolem mě a stráží dostal bez povšimnutí? Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Nemožné.

A přesto se to právě stalo.

Vletěl jsem do Růženčina pokoje a uviděl to. Uviděl ho. Jak se naklání k jejímu krku, tesáky sotva milimetr od něj. Ale místo toho, abych něco udělal, ztuhl jsem na místě, neschopný jakéhokoli pohybu. Protože já toho vetřelce znal.

Poznání mě zasáhlo jako blesk. Najednou mi všechno dávalo smysl.

„Doktore," řekl jsem, vyděšený a ohromený tím, jak všechno sedí. Jak to zapadá.

Otočil se ke mně, stále svírajíc její ruce, aby neutekla. Jakoby zrovna jemu mohla utéct.

„Překvapený, Christiane?" zachechtal se. „Nečekal bys to, viď?"

Věděl jsem, že jakmile udělám krok, jakýmkoli směrem, tak jí okamžitě prokousne hrdlo. Takže jsem udělal to, co by v mé situaci udělal každý jiný. Rozptyloval jsem.

Neptal jsem se na to, jak se sem dostal. To už bylo jasné. Zeptal jsem se ho na to, co mě začalo tížit na hrudi, na to, co jsem si právě uvědomil. Nejenom to, že zrovna on napadl Růženku. Ale i to, že možná zabil otce. Dávalo mi to takový... smysl.

„Ano. Nejvíc mě zajímá, jak jsi ho zabil," prohodil jsem ležérně a doufal, že mi moji domněnku vyvrátí.

„Koho? Myslíš tvého otce? Tak si to na to přišel!" zvolal, skoro až radostně. Jako malé dítě, které objevilo nové řešení hlavolamu. Ale já měl co dělat, abych se před ním nezhroutil. Opravdu ho zabil.

Už jsem chápal, za co se mi otec tak omlouval. Nejen za to, jak se choval od matčiny smrti. Ale taky za to, že byl tak hloupý a nechal se oklamat. Že byl tak hloupý a důvěřoval cizímu vampýrovi.

„Stálo mě hodně úsilí nesmát se, když jsem viděl, že jste skočili na tu pitomost s vampýřím morem. Myslel jsem, že mě budeš podezírat, ale nestalo se. Myslel jsem, že láska dělá hloupými pouze lidi. Asi jsem se spletl," odfrkl si.

V tu chvíli jsem měl chuť roztrhat ho na kusy a spálit ho. Dokonce bych tancoval jako šílený, kolem té hranice, na které by hořel.

Ale věděl jsem, že nemůžu. Musím počkat, až bude nejvíc zranitelný. Nesmím ji ohrozit jen kvůli pomstě. Růženku.

Jakoby věděla, že na ni myslím, zakňourala. Doktor se na ni podíval a zavrčel, ať je zticha. Čím dál víc jsem si připomínal, že ji nesmím ohrozit. Jinak bych po něm už dávno vyjel.

Uklidnil jsem se a zaměřil se na další věc. „Proč?"

„Proč co?" zadíval se znovu na mě, zuřivější než kdy dřív. Docházel mi čas. Docházel nám čas.

„Proč si ji napadl?"

„To víš moc dobře sám, Christiane, nemyslíš?"

„Jistě. Ale nemusel si ubližovat jí. Ona se mohla vrátit zpátky do svého lidského života. Proč si prostě nezabil mě a Callia?"

„Mohl jsem to tak udělat, ale já tak moc chtěl ochutnat její krev. To přece chápeš, Christiane. Jsme stejný druh, takže mi rozumíš, jak moc prahnu po její krvi, viď?" řekl roztřeseným hlasem a trhaně se nadechl.

„Ne. Obávám se, že nerozumím," zavrtěl jsem hlavou. Doktor si jenom odplivl.

„Tak ale její krev jsi už ochutnal. Tak proč ji prostě nenecháš žít?" pokračoval jsem. „No tak. Vezmi si mě. Zabij mě a Callia, převezmi vládu nad Walesem. Ale Jeanine nech na pokoji."

Doufal jsem, že jestli mě bratr slyší, tak se mnou souhlasí. Vzápětí jsem si uvědomil, že si to můžu snadno ověřit. Otevřel jsem svoji mysl a vyhledal tu jeho.

Dobře jsi to řekl, bráško. Naprosto s tebou souhlasím. Kdyby něco, jsem za dveřmi.

Díky, Cale. Díky. Bráško.

Doteď jsem si neuvědomil, jak moc ve skutečnosti záleží na rodině. Ale záleží. A v tuhle chvíli jsem byl neskonale vděčný, že mám takového bratra, jakého mám.

Zocelil jsem svoji odvahu a zopakoval svoje slova. „Pojď si pro mě, doktore."

Jeanine znova zakňourala. Zkusila něco zamumlat. Zaslechl jsem jenom něco jako: „Ne, Christiane. Nedělej to."

Ta holka má prostě kuráž. Je člověk a zbývají jí minuty do vlastní smrti, ale stejně se mě snaží zachránit. Nezabránil jsem tomu, aby se mi - i v takovéhle situaci - na tváři objevil úsměv.

Doktor vypadal čím dál tím víc naštvanější. Naklonil se zpátky nad Jeanine a zasyčel.

„Řekl jsem, abys byla zticha, ty lidská štětko!" odplivl si znovu. Nevěděl jsem, proč ji tak nazval. Všímal jsem si jenom vlastního vzteku, který mi zbarvil vidění doruda. A taky toho, že polevil ve své obraně.

Využil jsem toho, zavrčel a skočil mu po krku.