(Ne)možné sny

Být jako oni

Martin ležel v posteli, a projížděl tiktok, v tom mu přistála zpráva na instagramu od jeho nejlepšího kamaráda Tomáše.

Nazdar, jsme se Šimonem a s pár lidma v baru. Nechceš se připojit?

Martin se usmál, s nadějí že jeho sociální život možná trochu ožije. Odepsal tedy na Tomášovo pozvání.

Jasně:) za 20 minut tam budu.

Zvedl se z postele, vzal si oblečení a šel se převléct do koupelny.
Co ho v baru čeká? Buď se opije, a oni ho potáhnou k někomu domů, protože k sobě domů opilej přijít nemůže. Možná se opije a odejde domů s Tomášem, nebo Šimonem. A možná se neopije vůbec, a celý večer bude umírat nudou mezitím co se bude zbytek party bavit. To je zatím ve hvězdách.
Martin se tedy převlékl, vzal si své věci do plátěné tašky, obul se a odešel na tramvaj. Do sluchátek si pustil svůj playlist, který poslední tři měsíce v kuse poslouchá, a pořád ho to neomrzelo. Hudba je v Martinově životě je hudba opravdu důležitá. Může změnit jakoukoliv situaci. Ať už jde o čtení knihy, malování, nebo procházka či ježdění po městě.
Martin jel tramvají až k baru kde se má s Tomášem a Šimonem sejít na zastávku na náměstí. Trasou tramvaje jezdí vždycky okolo městského divadla. Vždycky se chtěl do toho divadla podívat. Když byl ještě malý kluk, chodil skoro pořád do divadla se svojí babičkou. Chodil na muzikály, balet, opery... Ale nejvíc ho zaujala činohra. Dokázal se vžít do příběhu, bez toho aby musel poslouchat zpěv jako vyprávění příběhu, a představoval si jak celé představení ožívá. Po smrti jeho babičky, jakoby se celá jeho představivost změnila v prach. I když je jeho budoucnost určena rodinou která chce aby se z něj stal doktor, jak už to v rodině po generace bývá, Martin měl vždycky sen vystupovat v divadle. Ať už zkoušel jakýkoliv koníček, jakoukoliv novou zkušenost, vždycky ho to táhlo k divadlu. Nikdy bohužel neměl šanci se přihlásit na jakýkoliv konkurz, ať už do nějakého představení, nebo do divadelního souboru. Neměl žádné zkušenosti, nebo dostatek peněz aby mohl přihlášku vůbec podat. Nikdy neměl pořádnou šanci nějak rozvíjet svůj sen... Takže jediné co mu zbývalo bylo ježdění okolo budovy divadla, a smutného pohledu na ni.
Jeho přátelé, Tomáš a Šimon byli naladění trochu jinak. Také je táhlo umění, ale spíše tvorba hudby samotné, kterou Martin sice miloval, ale když šlo o tvorbu tak tomu nerozuměl. Byli naladění jinak jak s tím, co chtějí v budoucnu dělat, ale i povahově. Tomáš byl spíše introvert, který díky Martinovi, který ho jednou za čas vytáhl ven začal konečně žít. Šimon byl Martinovo dlouholetý kamarád. Prožili spolu dětství už od školky, zastávali se sami sebe až do nástupu na druhý stupeň základní školy, kdy  ho Martin seznámil s Tomášem a zbytkem jeho bývalé party, která se poté rozpadla. Šimon Martina vyměnil za Tomáše, který Martina sice stále označoval za nejlepšího kamaráda, ale vždycky se spíše věnoval Šimonovi. Martin tedy dostal roli pátého kola u vozu. Vždycky byl akorát Tomášovo ocásek, mezitím co se on bavil se Šimonem, i když si Martin přál být "normální" jako oni, a nevyčnívat z jejich kolektivu. A jinak to nebylo ani den co za nima přišel do baru.
Už dvě hodiny sedí v baru a popíjí už pátou skleničku Fanty, mezitím co se přes něj Tomáš se Šimonem baví, a řvou mu do ucha, jakoby hlasitá hudba nestačila. „Tyvole, ta je moje oblíbená!” Řekl Tomáš a vyskočil ze židle, hned jak začla hrát jeho oblíbená píseň. „Jdem na parket! Martině, pojď s náma!” Pobízel ho, mezitím co u něj už stál Šimon a čekal, až se Martin zvedne. „Sorry Tome, ale nemám náladu. Možná později.” Řekl Martin a napil se svého pití. „Ale Marťoo, dělej, nebuď slečinka!” začal ho kárat Šimon, strčil do něj a vylil mu pití na kalhoty. Martin položil skleničku a podíval se na Šimona. „Šimone víš ty co? Jdi do prdele, buď tak hodnej.” Šimon protočil panenky, a odešel na parket. Tomáš se na Martina vyčítavě podíval, a následoval Šimona. Martin do sebe hodil zbytek svého pití, co se mu nevylilo na kalhoty, zaplatil za pití, vzal si své věci a odešel. Venku byla zima, mrznulo, což jeho mokrým kalhotám vůbec nepomohlo. Martin pustil hudbu do sluchátek, nastoupil do první tramvaje co přijela, a jel domů. Měl těch dvou parchantů, co si říkají kamarádi plný zuby. Celou dobu se baví jenom spolu, a když chce Martin konečně něco říct, dostane nulovou reakci a je společně s jeho názorem naprosto odbitý. Martin jenom seděl, a koukal z okna v tramvaji na večerní město.
Konečně jel okolo divadla. Lampy okolo něj byli rozsvícené, a dodávalo to tomu všemu společně s hudbou v Martinovo sluchátkách nádhernou atmosféru. Před vchodem do divadla se bavila skupinka lidí, která se poté přemístila zpět do budovy divadla. Možná to bylo diváci, pomyslel si Martin, možná to byli diváci, co si vyšli před divadlo o přestávce si zapálit cigaretu a popovídat si o představení, než začne druhá část. Možná to byli herci, pomyslel si Martin, co mají právě v divadle zkoušku nového představení. Tahle myšlenka odešla tak rychle, jako přišla. Martin vystoupil z tramvaje, a přišel domů. Odložil svou tašku, a upadl do postele. Nespal, prostě koukal do stropu.. a přemýšlel. Nad životem. Nad jeho osudem, nad jeho přáteli a nepřáteli. Nad jeho neexistujícím a nemožným snem. Vzpomněl si na skupinku lidí před divadlem. Možná to byli herci, pomyslel si Martin.
Přál bych si být jako oni.