Avatar - Emilyana

32. kapitola

Už je to šest měsíců, co jsem na tomto ostrově a déle než dva měsíce, co je tu semnou Adeam. Naučila jsem ho střílet a létat lépe na Ikranovi. Stali se z nás moc dobří přátelé, ale tam to taky zůstane. Není dne abych nemyslela na Neteyama, ale každým dnem je to snazší. Dnešní den je dost deštivý. Ráno se mi nechtělo vůbec vylézt z postele. Vstát jsem ovšem musela a tak jsem se hned převlékla a vlasy si sčesala do drdolu. ,,Dobré ráno.'' Pozdravila jsem před skálou Adeama, který zrovna připravoval něco k snědku. ,,Dobré ráno, dáš si ?'' Řekl a ukázal na jídlo před ním. ,,Jo, děkuji.'' Řekla jsem a vydala se k němu. Hned jsem se ale zastavila a pořádně zaposlouchala. Adeam si mé reakce všiml. ,,Co se děje ?'' Řekl a postavil se. ,,Slyšíš to ?'' Zeptala jsem se ho a znovu jsem uslyšela hlasitý rozhovor neznámých Avatarů z povzdálí. Kývla jsem na Adeama a běžela do své skály pro svůj luk s šípy. Poté jsem se schovala za jeden strom a čekala až se neznáme hlasy objeví u nás. Adeam stál se svým lukem kus ode mě. ,,Já se bojím.'' ,,To nic, zvládneme to.'' Poslouchali jsme rozhovor dvou Avatarů. Natáhla jsem šíp do luku a čekala. Adeam na mne kývl a oba jsme vyskočili zpoza stromu a namířili na dvě neznáme osoby stojící naproti nám. Musela jsem se na ně podívat ještě jednou, abych si byla jistá. Přímo přede mnou stála vyděšená Kiry s Tuk. ,,Em ?'' Zeptala se Kiry a já stáhla luk. ,,To je dobrý.'' Řekla jsem Adeamovi a ten svůj luk též položil. Tuk mi vběhla do náruče. ,,Emilyano, tak moc jsi mi chyběla.'' Držela se mě jako klíště. ,,Však ty mě taky Tuk.'' Natáhla jsem ruku směrem ke Kiry, která se jí hned chytla a též mě objala. ,,Co tady děláte ?'' Zeptala jsem se, když jsme přerušili objetí a já je představila Adeamovi. ,,Pozemšťané...pozemšťané zaútočili na naši vesnici. Táta nás poslal na Ikranovi pryč, říkal ať letíme pro pomoc. Pomáhají nám Arturovi lidé, ale je jich na nás moc. Myslela jsem, že je tento ostrov osídlený.'' Vykoktala ze sebe Kiry. Zadívala jsem se vyděšeně na Adeama. ,,Kiry, poletím tam, ale vy musíte zůstat tady. Slib mi, že tu zůstanete. Tady budete v bezpečí. Vrátím se pro vás až bitva skončí, jen tu prosím zůstaňte.'' Kiry kývla hlavou na souhlas a otřela si slzy. ,,Tak jo.'' Řekla jsem a společně s Adeamem jsme se rozeběhli ke svým skalám, kde jsme sebrali všechny možné zbraně. ,,Em, strašně jsi mi chyběla.'' ,,Ty mě taky Kiry, ani nevíš jak.'' Řekla jsem a objala ji. ,,Musíme jít.'' Křikl po nás Adeam a já se rozběhla k Ikranům. Poté jsem jen mávla na holky a vzlétli jsme.

Ahoj, další kapitola je tady. Jaký je váš názor na tento příběh ? Doufám že vás zaujal. Čtěte dál. ⬇️