Nikdy nevíš co se může stát (Wolfstar)

Úvod 1/2

Pohled třetí osoby:

10.3.1971

"Zvládneš to tu sám?" Zeptala se silnější žena svého synka když odcházela se svým manželem na návštěvu ke svým příbuzným.

"Neboj se mami. Není to poprvé co tu budu sám. Zvládnu to tu. Věř mi." Odpověděl jedenáctiletý hnědovlásek s očima v barvě čokolády a s obličejem posetým malými jizvami. Který dospěl až příšerně rychle než ostatní jeho vrstevníci.

"Slyšíš ho Hope on to tu sám zvládne. Pojď nebo přijdeme pozdě." Ozval se hnědovlasý muž vyššího vzrůstu s očima taktéž v barvě čokolády jako jeho syn.

"Vždyť už jdu. Dej mi ještě minutku" Opáčila žena už s naštvaným hlasem. S úsměvem zpátky na rtech se otočila zpátky na svého synka.
"Vyrostl si tak rychle že to není možné! Nikomu neotvírej a vůbec nechoď ke dveřím dobře?" Dál se ptala svého synka.

"Neboj. Užijte si to tam." Hope svého synka ještě objala, dala pusu na tvář a odešla za svým manželem. A tak se stalo že jedenáctiletý kluk v den svých narozenin zůstal sám doma.

Remus

Seděl jsem doma na zemi v obýváku, v jedné ruce jsem měl knihu a v druhé tabulku čokolády. Hořkou, mojí oblíbenou. Vedle sebe jsem měl dvě hromady knih. Na jedné hromadě po mé pravici jsou knihy co budu číst a po mé levici jsou knihy které jsem už přečetl. Sedím tu asi 4 hodiny a ta levá hromada je už asi 2× větší. A to jsou fakt tlusté knihy.

"CRRRR" Rodiče se asi vrátili. Počkat! Oni se mají vrátit až večer a jsou 3 hod. dopoledne! "CRRRR! BUCH, BUCH! " Vstal jsem a s čokoládou v ruce jako se zbraní jsem se vydal podívat kdo to je. Přišel jsem ke dveřím a otevřel je na malou škvírku.

"Ahoj, ty musíš být Remus Lupin. Já se jmenuji Albus Brumbál, jsem ředitelem školy čar a kouzel v Bradavicích." Usmál se na mě starší prošedivělý chlápek ve fiálovém hábitu, s křivým nosem na kterém měl půlměsíčkové brýle. O tomhle muži jsem už slyšel od otce, je jeden z nejlepších kouzelníků. Ne otec ale tenhle Brumbál.
"Venku začíná pršet, smím jít dovnitř? Jsi tu sám takže pochopím když mě nepu-" A mezitím co mluvil si posunul brýle výš na kořen nosu.

"J-jo. Pojďte dál." Víc jsem otevřel dveře a pustil ho dovnitř.

Když jsem zavřel a zamkl dveře tak jsem si uvědomil že pořád držím tu čokoládu.

"Vidím že se ti roztekla" Ukázal na čokoládu kterou držím a mezitím vytahoval.... ČOKOLÁDU! "Slyšel jsme že ji máš rád, vem si ji, je pro tebe." A podal mi ji.

"Dě-děkuji" Úplně vykolejený jsem ho zavedl do obýváku. "Posaďte se" Mávl jsem na gauč a sám jsem si kecl na zem.

"Málem bych zapoměl! Slyšel jsme že rád čteš a když máš dnes ty narozeniny tak jsem si dovolil ti donést malý dárek. Možná se ti bude líbit." Když dokončil větu tak vytáhl knihu. Pána prstenů! Toho jsem vždy chtěl ale rodiče říkali že je příliš dráhy.

"To-to jste nemusel." Vykoktal jsem když jsem si od něj přebíral knihu.

"Jen ber. Ale už ti určitě došlo že tu nejsem jen kvůli tomuhle, že?" A až teď mi to došlo.

"Dnes mi je jedenáct let. Takže bych měl od Září nastoupit do školy. Počkat, vy chcete abych chodil?! Ne! Vždyť je to blbost, jsem monstrum! Jak bych mo-" Až když mě přerušil jsem si uvědomil že stojím.

"Promiň že tě přerušuji, ale jsem ochotný zajistit jistá opatření. Každý by měl mít šanci studovat, i ty. Jsi rád že jsi jak sám tvrdíš monstrum?"

"N-ne, ale-"Chtěl jsem protestovat ale zase mě přerušil.

"Tak vidíš. Nejsi monstrum, jsi kluk který si zaslouží to co ostatní. Tady, je tu napsané vše co budeš potřebovat na následující školní rok." Podal mi dopis a rozešel se zpátky ke dveřím.

"Když mě omluvíš tak už půjdu. Mám ještě něco na práci. Doufám že tě uvidím v Bradavicích."

"Nashledanou pane, děkuji vám." Usmál se na mě a přemístil se pryč. Ani jsem si neuvědomil že stojím před domem, v dešti.