Kapitola čtvrtá

11 1 0
                                    

Do doby, než jsem se probudila.

V moment kdy jsem se probudila, cítila jsem se, jako kdybych byla z kamene. Prostě jsem z té postele nemohla vylézt. Podívala jsem se z okna a všimla jsem si, že je pořád noc. Sakra, si nezastřela závěsy. Chtěla jsem vědět, kolik je hodin. Asi za 3 minuty jsem nějak sáhla po mém mobilu, který byl, na zemi? Co já jsem tady proboha dělala? Bylo 4:08. Tak takhle brzo jsem se ještě dlouho neprobudila.

Spíš jsem z postele spadla, než vylezla. Šla jsem k oknu, otevřela ho, vystrčila jsem hlavu a koukala se na hvězdy. Byl to jen sen? Nebo realita? Stojí tenhle život vůbec za to? Byla jsem až moc zabraná oblohou, takže jsem si nevšimla, že naproti se rozsvítilo. Jenže můj mozek je tak šikovný, že když chce, dokáže vnímat několik věcí naráz. No a tak jsem si toho světla všimla.

Podívala jsem se do jeho okna a viděla jsem ho, jak pochoduje po pokoji. A vida, nejsem jediná, která si zapomněla zastřít závěsy. Pozorovala jsem ho. Celkem dlouho. Je vážně tak blbej že si mě furt nevšiml? Znova jsem se podívala na oblohu, ale jedním okem jsem se na něho nenápadně dívala. Najednou šel k oknu, opřel se o parapet a díval se do země. Něco určitě není v pořádku. Narozdíl od mého okna, jeho bylo zavřené. Ale jeho dýchání jsem slyšela moc dobře.

Položila jsem si hlavu na své ruce, které jsem položila na venkovní parapet. Žádný zvuk jsem u toho neudělala, jenže v moment kdy jsem si lehla, cítila jsem jeho pohled na mně. Pomalu otevřel okno, já stále upírala své oči na obloze. Pozoroval mě. Ani už nevím jak dlouho. Většinou je mi nepříjemné, když se na mne někdo tak dlouhou dobu dívá. Ale u něho mi to z nějakého důvodu nevadilo.

Že by to nebyl jen sen? To opravdu nevím. A ani nevím, jak to mám zjistit. Ale asi na to po chvíli přijdu sama. "Je to krásný výhled", řekl najednou. Normálně bych se toho lekla, ale tak trochu jsem čekala, že něco řekne. "Jo, to je," odpověděla jsem, aniž bych se na něho podívala. "Já ale nemluvím o obloze".

Tohle mě donutilo se na něj podívat. I v té tmě jsem viděla ty jeho čokoládové oči. Ty oči, které mě vždycky okouzlí. Mio, vždyť ho máš nenávidět, sakra.. Jenže teď mi to prostě nějak nešlo. Ale ono to za chvíli přece jen půjde. "Obloha je teda hezčí", řekla jsem. "Jenže na oblohu se můžu dívat pořád. Na tebe ne".

Kdybych se neopírala o ten parapet, už bych asi spadla. "A proč bys nemohl?" "Protože patříš někomu jinému." Počkat, co? "A komu bych prosím tebe patřila?" "Ne mně." Na chvíli se odmlčel. "Ale neboj, já si tě získám zpátky". To slovo zpátky mi probudilo motýly v břiše. Je to správně? Usmála jsem se. "Můžeš to zkusit. Zatím, Tome." Vstala jsem, ale okno jsem nechala otevřené.

Vběhla jsem do koupelny a modlila se, že jsem tím nevzbudila mamku. Zamkla jsem se a začala jsem hluboce dýchat. Co se to teď právě stalo? Jsem fakt pitomá. To co mi udělal, to se prostě nedá odpustit. Teda, to je to, co mi říká mozek. Srdce mi říká, že se chci dozvědět víc, o tom všem..

"Děláš si ze mě srandu?!!" Měla jsem slzy v očích. "A proč bych dělal?! Jsi jenom blbá kráva a sesypeš se, když ti někdo řekne něco, co se ti nelíbí." nešlo zadržet slzy. Ani jemu to nešlo. "Mio, to jsem přehnal- "JO, JO PŘEHNALS. PŘEDSTAV SI." PŘEHNAL JSI TO TAK, ŽE UŽ TĚ NIKDY NECHCI VIDĚT!" Ještě jsem slyšela jeho volání. Zkoušel mě doběhnout, ale bylo pozdě.

Spustily se mi slzy. Začala jsem přemýšlet o všem špatném v mém životě. Když táta zemřel a já stála u jeho monitoru a držela jeho ruku do té doby, než monitor začal pípat a ukazoval rovnou čáru. Když se o mně moje máma přestala starat a já nevěděla, co je ta červená kapka na mých kalhotkách. Když jsem musela opustit domov a Toma. Když moje babička málem zemřela. Když se se mnou Tom najednou přestal bavit a ani jsem nevěděla proč. Když mi tak trochu začal házet klacky pod nohy. Když jsem jednou skoro zemřela, protože mě srazilo auto. Úžasný život, co?

Sedla jsem si, opřela jsem se o umyvadlo a slzy tekly jako vodopád. Jsem blázen? Jsem kurva blázen?!! Co je sen a co není? Proč si pořád říkám, že tento život za něco stojí? (to se rymovalo lol). Chtěla jsem vstát, ale najednou jsem ztratila rovnováhu a cítila jsem pod sebou tvrdou zem. Spadla jsem? Nejspíš, ale nic jsem neviděla. Zběsile jsem dýchala a začalo mě strašně bolet břicho. Snažila jsem se volat o pomoc, ale nešlo to. Jako kdyby někdo vypnul můj zvuk, vlastně hlas. Tak a je to tady, tohle je můj konec.

The end..?




818 slov

I will never forget you |Tom Holland| CZWhere stories live. Discover now