Sojčí pírko

Krkavci

Pořád nosíš ten amulet, který jsem ti dala. Přestože se mé tělo proměnilo v kmen a listoví, můj duch se tu stále vznáší a díky tomu tě cítím. Pokaždé poznám, že se blížíš. Chodíváš v době vrcholného zrání všeho živého a s tebou přilétají krkavci, kteří se vrhají na čerstvě posečená pole. Jejich krákorání jsem slyšela, když jsem tě poprvé spatřila. I tvé oči mají barvu jejich peří.

Dojímá mě, jak ctíš ten krátký čas, který nám byl souzen, ale milý, kéž bys tak přišel o svátku Samhain! Jedině tehdy se otevírají brány mezi světy živých a mrtvých, mezi nimiž jsem uvízla, jedině tehdy bychom se mohli znovu shledat. Vždyť i ti tví krkavci tě k tomu nabádají.

Ale ty jsi příliš tvrdohlavý, stále hledáš někoho, kdo by mě zbavil této podoby. Vyčítáš si, že jsem byla prokleta tvou vinou. Nepochopil jsi, že co je souzeno, nelze změnit a my lidé máme na osud jen pramalý vliv. Zatvrzele jdeš proti proudu a provázejí tě jen ti tví krkavci a toulec se šípy.

Jak ráda bych tě opět sevřela v náručí a přitiskla k sobě. Nelitovala jsem ani jedinkrát.

Měla jsem být jednou z mála nositelek posvátného učení a můj život měl být úzce spjatý s přírodními cykly. Teď je s nimi spjatý ještě těsněji. Jsem součástí všehomíru a někdy s ním tak splynu, že už nerozeznávám jasně kontury sebe samé.

Kdyby ses ke mně nevracel, možná bych se sama sobě ztratila nadobro. Jsi má kotva, která mě upomíná na mou lidskou podstatu. Ale míjíme se v čase a já nemám, jak s tebou promluvit. Posílám za tebou jen ty krkavce, aby tě ke mně přivedli v to temné, tajemné údobí na konci podzimu.

Čekám, až se unavíš.