Seděl jsem na pohovce a přemýšlel nad svým životem. Má vůbec cenu? Vždyťse se mnou stejně nikdo nebaví. Všichni se starají o sebe a svou rodinu, nikdo o mě. Vstal jsem a přešel k oknu, sedl si na parapet a vyhlédl ven. Pršelo. Občas se po slinici mihlo auto, ale jinak nikde nikdo. Tak zase, kdo by sem chodil? Dřív, když tu byl brácha, tak za ním chodil jeho kámoš Sauli, ale teď sem nepáchne ani náhodou. Taky za mnou občas chodil Tommy. Tommýšek, maličkej, rozkošnej blonďáček ze školy. Dřív sem chodil skoro každý den, dělali jsme spolu kraviny nebo se koukali na filmy. Ale tohle všechno už je napořád pryč.
Proč? udělal jsem to, co jsem neměl. Zamiloval jsem se do něj. To bych sám zvládl, nějak bych to přetrpěl... Ale já mu to řekl. A ne jenom řekl. Hned potom jsem ho políbil. Vím, neměl jsem to dělat. Ale ty jeho rty... Ty heboučké, růžové polštářky k tomu přímo sváděly! Hned jak jsem se odtáhl, provinile jsem se na něj zadíval. Sklopil jsem na chvíli pohled a jak jsem ho zvedl, setkal jsem se s jeho vyděšenýma, nevěřícnýma očima. Chtěl něco říct, nadechoval se, ale nakonec jen zakroutil hlavou a utekl. Od té doby se už neobjevil.
Steklo mi pár slz. Smutně jsem se díval ven, přestalo pršet. Najednou se ozval zvonek. Zasekl jsem se. Kdo by to mohl být? Nicméně jsem vstal a šel otevřít. Otevřel jsem a zasekl se. Za dveřmi stál Tommy. Takové maličké, zmoklé, zatoulané koťátko.
"Ahoj Adame. Můžu dál?" šeptl.
Jenom jsem ustoupil stranou a doprovázel ho smutným pohledem. Zůstal stát v obýváku, pohled skolpený k zemi. Přešel jsem k němu a nadzvedl mu hlavičku aby se mi díval do očí. Tommýšek zakňučel.
"Promiň že jsem tehdy utekl. Miluju tě."
Rozzářily se mi oči a přitáhl jsem si ho k sobě.
"Taky tě miluju, ty moje koťátko."
"Mňau."
ČTEŠ
After the rain (CZ Adommy)
Short StoryDalší Adommy, opět lehce depresivní, ale ne tolik jako předchozí. Jednorázovka.
