Můza

Vernisáž

Večery byly vždy o něco horší. Jako by se v temnotě odrážela moje nálada. Přesto jsem se oblékla do jednoho ze svých odvážnějších kompletů a chystala se podpořit svého dobrého kamaráda Matyase na jeho další výstavu fotografií.

„Policie stále pátrá po vrahovi nejméně pěti dívek a jednoho muže." Ozval se hlas z televize. „Svět je vážně hnusné místo," zamumlala jsem si pro sebe a televizi rychle vypnula.

Naposledy jsem se překontrolovala v zrcadle a vydala se ven. Galerie, kam jsem měla namířeno, nebyla daleko a tak jsem šla pěšky. I když byl srpen, tak tohle byl jeden z jeho chladnějších večerů. Zalitovala jsem, že jsem si nevzala sako.

Celkově jsem se necítila ve své kůži. Obvykle mi úzká sukně dodávala sebevědomí, ale dnes tomu tak nebylo. Naopak jsem se cítila odhalená a nesvá. Poslední dobou nebylo nic správně.

Ponořená ve vlastních myšlenkách jsem si sotva uvědomila, že za sebou po celou dobu slyším kroky. Teď byly o něco hlasitější a ve stejném rytmu jako ty mé. Raději jsem přidala na rychlosti, jenže i kroky za mnou zrychlily.

Nevím, jestli zimou nebo strachem, ale naskočila mi na rukou husí kůže. Cizí kroky náhle zrychlily ještě víc a jejich zvuk zesílil. Už jsem nepochybovala, někdo mě pronásledoval.

Boty na vysokém podpatku mi nedovolovaly utéct, a tak jsem vyděšená očekávala, co se stane. Celé tělo jsem měla napjaté, jak jsem se ze všech sil snažila svému pronásledovateli zmizet.

Netroufala jsem se otočit se, jen se mi v hlavě míhaly různé scénáře. Přepadne mě kvůli penězům? Znásilní? A namíří na mě přitom zbraň, bude mi vyhrožovat nožem? Nebo mi snad jenom strhne kabelku a uteče?

Neměla jsem tušení, o co mu jde, ale jeho kroky se ke mně nezastavitelně blížily, každou chvílí mě dostane.

Dýchání mě už pálilo, jak jsem se ze všech sil snažila uniknout. Náhle mě popadly čísi ruce. Prudce jsem se nadechla a vydala ze sebe hlasité heknutí.

Matyas, který mě chytil, se naopak hurónsky zasmál. Ani jsem si neuvědomila, že už jsem před galerií. Rychle jsem se otočila a pátrala po svém pronásledovateli. Ale nikdo tam nebyl. Ulice se zdála prázdná.

„Jsi celá bílá, Nataly, už se musíš víc oblékat, začíná být chladno," zazubil se na mě.

„Pojď dál, ať nezmrzneš." řekl popichovačně a postrčil mě směrem ke vchodu.

Nechtěla jsem Matyasovi nic neříkat, už teď mě podezříval, že se mnou není něco v pořádku a nechtěla jsem mu dávat důvod ke zbytečným starostem.

Překvapilo mě, kolik lidí se výstavy zúčastnilo. Bylo tu doslova narváno.

„Vidíš tu skupinku novinářů? Musím se jim teď věnovat. Prohlédni si fotografie, dej si víno a my si v klidu promluvíme v pátek na akci, jo?" řekl a přitom nespustil oči ze skupiny mužů s fotoaparáty.

Ani nečekal na odpověď, poplácal mě po zádech a zmizel mezi nimi.

Rozhodla jsem se poslechnout a projít si fotku za fotkou.

Matyas měl zvláštní talent k zachycení negativních emocí. Jeho fotografie byly znepokojivé a zároveň nádherné.

Zadívala jsem se do vytřeštěných očí spoutané dívky na černobílé fotce. Působila naprosto realisticky. Chtěla jsem přejít k fotce s nahým obézním mužem, brečícím nad prostřenou slavnostní tabulí, když jsem zahlédla opravdový prostřený stůl. Od rána jsem nic nejedla a zakručení v mém břiše to jenom potvrdilo.

Otočila jsem se za jídlem, a v tom vrazila do ženy s několika piercingy ve tváři. Víno, které přitom držela, se vylilo přímo na můj hrudník.

Vytáhla jsem z kabelky několik kapesníčků a snažila se osušit. Než jsem zvedla pohled zpátky k ženě, už byla pryč. Bez jediného slova. Vlastně ani nevím, jestli to byla moje chyba, nebo její.

Chuť k jídlu mě definitivně přešla, svou povinnost podpory jsem splnila, a po tom, co se mi přihodilo cestou sem, jsem se rozhodla zavolat si domů raději taxík.