Who are you? I'm your found woman.

Krev

Susan se dala do práce, nebylo to poprvé co to měla dělat, moc se těšila na pána na pětce měl mizící nemoc, to znamenalo, že přišla a nikdo tam nebyl, musela čekat, než se zase objeví, to by zas až tak moc nevadilo, horší bylo to, že pak dala Lise podnět k tomu aby mohla křičet, že se fláká.

Dny plynuly a září se chýlilo ke konci, Thomas dodržel slovo a nikomu nic neřekl, ale její kamarádky to nezvládly a ještě ten den už to, kromě Charlieho, věděli všichni.

Hned když to zjistila, začala vyvádět a bytem létalo nádobí a jedna z prvních věcí byla, že jim vynadala, za vše co se jí nelíbilo, takže úplně za vše. Jenže se Susan už dost cloumaly hormony a byla až neuvěřitelně emocionální, jednu chvilku na ně křičela a v zápětí brečela.

Situace v bytě se uklidnila, byť úplně nesouhlasili s tím, že ta druhá hlavní osoba to stále neví, ale byli připraveni Susan podporovat jak jen to půjde.

Susan přes to všechno, ale cítila obrovský strach a prázdnotu. Byla rozhodnutá, že za ním o víkendu půjde, aby mu to řekla. Nechtěla mu tu to říkat přes zprávy, ale osobně, brala to jako lepší, avšak těžší variantu. 

Thomas jí nabídl, že jestli chce půjde s ní, to odmítla se slovy, že to musí zvládnout sama. Neodvážila se ani přemýšlet, jak to vezme a jak se k tomu postaví.

Procházela nemocniční chodbou, měla radost, Lisa byla nemocná a tak se dostala pod křídla Oscara, byl sice už starší lékouzelník, ale mnohem příjemnější, nekřičel na ni a navíc se dostala i k jiným věcem, než jen kontrolám pacientů, zatím směnu trávila na ambulanci a byla mu po ruce.

Byla ráda za své rozhodnutí, nejít ke svatému Mungovi, ale do menší nemocnice mimo Londýn. Díky tomu, mohla zjistit jak funguje jaké oddělení a co jí vlastně baví.

Oscar byl dost klidný člověk, kterého nic moc nerozhodilo, říkal, že za těch čtyřicet let už otupěl a naučil se, že s některými je lepší se nehádat a vše odkývat, stejně by jim to nevysvětlil, takže měl trpělivost i se Susan, když se ji něco nepodařilo a nebo se nějak spletla třeba v diagnóze nebo ve správném postupu léčby.

Musel uznat, že když poznala o co se jedná a došlo na podávání lektvarů zvladala to úplně výborně, ať už je jednalo o to jaké má pacient dostat nebo o pořadí. Ale co jí opravdu nešlo bylo sdělování informací rodině nemocných a nebo jemu samotnému, chtělo to trochu více taktu a soucitu.

Vzhledem k tomu, že Bradavice byly jediná kouzelnické škola v Anglii, tak Susan byla jediná kdo k nim nastoupil na studium, takže ji všichni znali a věděli, že s ní musí mít trochu víc trpělivosti, když je nová, ale taky díky tomu neměli tolik práce. Jeden nový člověk je lepší než dvacet nových.

Kromě Lisy a Luka s nikým nebojovala a dokázala s nimi vycházet bez problémů. Luke byl jen o několik let straší než ona, ale hodně poslouchal Lisu, co řekla bylo pro něj svaté.

Zrovna byla na cestě pro oběd, měla příšerný hlad, měli dneska dost práce a ještě ani nesnídala.

Najednou ucitila hroznou bolest chytla se za břicho. Celý podbřišek se jí stáhnul bolestí a bolestně vykřikla, z očí se jí začali hrnout slzy. Bolestí se zhroutila k zemi. Nebyla schopna vnímat, nic jen křeče a šílený strach.

Vzdáleně slysela hlasy, ale nerozpomněla jim, ucítila na svých rukou nějaké cizí, které se snažili jí je oddělat z břicha. Cítila něco lepkavého na svých stehnech, přes hučení v uších zaslechla slovo krev. Nedokázala se soustředit, uvítala temnota poznala hlas Oscara a sestřičky Diasy, která se jí marně snažila snažila udržet při vědomí.

,,Susan." Snažila se Daisy mluvit na dívku scholenou do klubíčka na zemi. Netušila co se děje byla kousek za ní když viděla jak se sesula k zemi. Rychle k ní doběhla a snažila se přijít o co jde, rychle zavolala pomoc, proběhnul doktor. Který začal kouzlit, Susan stékaly slzy po tvářích, bylo vidět, že začíná upadat do bezvědomí. ,,Ta krev se mi nelíbí." Ozval se Oscar a pokoušel se dostat k jejímu břichu, aby zjistil příčinu krvácení, kouzlem ji zvednul ze země a odnesl na volný pokoj. ,,Dojdi pro Nicolase." Zaúkoloval sestřičku, přikývla a rozběhla se nemocnicí.

Dívka se probrala, dezorientovaně se podívala kde je, cítila hroznou bolest. Dítě. Proběhlo ji hlavou a odhrnula deku aby se mohla podivat na své břicho, které měla stažené bolestí.

Dveře se potichu otevřeli a vkročila Daisy, smutně se podívala na Susan, ta se tvářila vyděšeně. ,,Jak ti je?" Zeptala se jí opatrně. Zrzka odvrátila hlavu, nedokázala se na ní podívat, nevěděla co by jí měla na to odpovědět.

,,Moc mě to mrzí." Řekla tiše když jí zrzka neodpověděla, jen popotáhla a zaklonila hlavu. ,,Potratila jsem, že ano." Zlomilo jí to, vlastně se ani nemusela ptát věděla to. Černovláska nesměle přikývla. ,,Opravdu mě to moc mrzí, snažili jsem se, ale nešlo to." Bylo jí zrzky strašně líto, byla úplně šedá a měla prázdný nešťastný výraz. ,,Mám ti někoho zavolat? Přítele?" Zkusila to, nechtěla aby tam byla sama. ,,Nemám přítele." I její hlas byl prázdný. ,,Promiň." Omluvila se, myslela, že ho má. ,,Necháš mě prosím samotnou?" Zašeptala prosebně, sestřička odešla.

Susan se naplno rozbrečela, byl to usedavý pláč, přišla o další milovanou osobu, plakala dlouho, dokud se tím nevyčerpala tak, že upadla do neklidného spánku.

Thomas se přemístil do nemocnice, něco bylo špatně, Susan s ním měla jít na kafe, ale nedošla, ani se neozvala a nereagovala.

Byl u ní doma, ale Emily ani Stephanie o ní nic nevěděly, prý se ještě nevrátila z práce.

,,Dobrý den." Pozdravil slušně ženu na recepci. ,,Mohla by jste mi prosím poradit?" ,,Jistě co potřebujete." ,,Nevíte jestli tady je Susan Evansová? Nastoupila sem v červenci."

,,Já to vyřídím." Ozval se ním hlas, žena přikývla. ,,Dobrý den." Podal Thomasovi ruku. ,,Vy jste jeji příbuzný?" Stisknul mu doktore ruku. ,,Ne, jsem její kamarád." Doktor přikývl a pokynul mu, aby ho následoval, Thomas se zarazil, když zastavili před dveřmi do pokoje. ,,Bude potřebovat každou pomoc, nebude to jednoduché." S tím zmizel a nechal ho na chodbě stát samotného.

Zaklepal a otevřel dveře, v bílých peřinách ležela jeho kamarádka, která měla na tvářích zaschlé slzy. Sednul si k ní na postel a pohladil ji po vlasech.

Nespala tvrdě, hrozně se lekla a trhla sebou, začal ji uklidňovat, že se nic neděje, že to je jen on, tupě přikývla a zlomeně se mu podívala do tváře, její zarudlé oči ho děsily.