Božské tři: První

Část 44 Ezy: (Ne)Vítaná pozornost

„Strčím jí do boty rýsováčky!" rozčílí se Karen a pomáhá mi z kalhot setřít fleky, které neskutečně páchnou.

„Rýsováčky? To chce pořádné smradlavé naolejované lejno, minimálně dva týdny staré." Hodí do placu Joyce s mojí původně bílou teniskou, jejíž barva je teď podivně nažloutlá.

„Naolejované?" Usměju se překvapeně nad nadávkou a znovu ponořím mikinu pod tekoucí vodu v umyvadle na dívčích záchodech. Drbu se tu s ní skoro 30 minut. I přes velkou nálož tekutého mýdla a nějakého prostředku, který jsme vyžebraly od paní uklízečky, se mi nedaří odstranit žlutý flek, ať už je od čehokoliv.

„Přesně tak. Naolejované lejno jde blbě dolů."

„Proč mám takový pocit, že mluvíš z osobní zkušenosti?" Otočím hlavu ke kudrnaté kamarádce. Ta na mě jen spiklenecky mrkne až se jí lokny na levé straně zatřepotají. „Dobře, raději se nebudu ptát." Nebo spíš se nechci ptát, co tahle soudcovská dceruška dělá ve volném čase, ale je mi jasné, že společensky korektní aktivity to nebudou. Žila v domnění, že herecký kroužek, který navštěvuje je takový ten cirkus na pódiu, při kterém musíte recitovat nesmyslné verše a být přitom oblečený do historických kostýmů. Podle slov mé kamarádky je za tím mnohem více aktivit než se zdá. Samozřejmě tam také hraje na pódiu, ale část aktivit se koná i mimo divadlo, kdy musí herci zvládnout různé úkoly a nevyzpytatelné situace. Našla jsem si tu její školu na internetu a podle všeho je to prestižní akademie, jejíž dosah působnosti je až v Los Angeles.

Odfouknu si pramen vlasů z obličeje a svou snahu vzdám, odhodím mikinu do blízkého odpadkového koše a málem povalím Karen, která stále klečí u mých kolenou a ubrouskem šmudlá gigantickou skvrnu. „Kašlu na to dámy. Budu holt páchnout jak popelnice." Svěsím odhodlaně ruce a snažím se mikinu v koši spálit pohledem.

Priscilla mi vyhlásila válku. Usmyslela si, že mi udělá ze života peklo. Předpokládám, že to bude odplata za turnaj, kde jsem zesměšnila celý šermířský klub... a vlastně celou naši školu včetně jejího veličenstva. Čekala jsem, že mě hned po mém příchodu do školy možná zastřelí, nebo mi usekne hlavu - se vším tím jsem počítala. Ale ne. Priscillin způsob pomsty je mnohem podlejší než na co jsem byla na posledních školách zvyklá. Přivazování k židli a mučení Hong Kongskou jakuzou beru jako lepší zadostiučiní než je tohle.

Priscilla... to je jiný kalibr. Jakuza by se před ní utekla, kdyby zažila její praktiky. Nechala mi naházet do skříňky odpadky z celé školy... nebo si to myslím. Když jsem procházela kolem dvou odpadkových košů na hlavní chodbě, které vždy přetékají, nemohla jsem si nevšimnout, že dnes byly překvapivě prázdné. Opravdu se to nedá přehlédnout, protože často odpadky leží i kolem koše. Bylo mi to sice divné, ale nic nad čím bych musela vermomocně přemýšlet. No to je jedno... k jádru věci. Když jsem otevřela skříňku vysypaly se na mě odpadky různého charakteru, tvaru a hlavně pachu. Dokonce začínám po této zkušenosti být přesvědčená, že se odpadkové koše vynáší pouze jednou týdně, protože tam byl kousek kuřete, které bylo na oběd minulé pondělí... Nejvíc to schytala moje mikina, která se teď povaluje v koši na dámských záchodech a nehodlám ji už nikdy v životě použít. Leda v případě, že bych chtěla v chemii zkoumat vzorek nebezpečného materiálu.

A aby toho nebylo málo... byla velká přestávka a viděla to celá chodba. A ten, kdo neměl možnost to vidět na živo, si může pustit záznam na internetu. Priscilla byla totiž té lásky a ochoty, že celé to divadlo natočila a sdílela na všech sociálních sítích naší školy. A učitelé? Procházející učitel se ani nezastavil, aby k tomu cokoliv řekl, protože mu bylo jasné odkud vítr vane. Jenom se malinko zašklebil a pokračoval do kabinetu jakoby se nechumelilo. To utvrdilo mé přesvědčení, že Priscilla má svou královskou pozici zajištěnou i mezi učiteli.