Věřím na kouzlo Vánoc

2. Třeba

Bylo to osvobozující. Bylo to šílené. Bylo to dechberoucí. Bylo to správné. Tohle všechno jsem cítila, když jsem v Ezrově náručí křičela do celého světa, že věřím v kouzlo Vánoc. Na tváři mi pohrával úsměv a nebyla jsem schopná uklidnit své splašené srdce. Bilo tak silně, že ho musela slyšet každá bytost v okruhu několik kilometrů.

Uši ani ruce už mě nezábly. V teple je udržovala půjčená čepice s rukavicemi. Hrdlo sice dál škrábalo, ale spíše od smíchu, kterého jsem se nemohla zbavit. Ovládal moji duši až k jejím kořenům. Po tak dlouhé době...

„Proč mám pocit, že se moc často neusmíváš?" zeptal se Ezra, když jsem se konečně na chvíli zastavila a udržela rovnováhu. Svíral mě v náručí, abych nespadla. Pozvedla jsem hlavu a podívala se tomu muži do očí. Tyčil se nade mnou, majestátní jako medvěd, ale jeho pohled byl laskavý a zájem v něm skutečný.

Mírně jsem se od něj odtáhla. Ovanul mě studený vzduch přenášející moji maličkost zpět do reality. Vzpamatuj se děvče, ty nejsi Popelka a Ezra není tvůj princ, pokárala mě v duchu moje skeptická část.

„Ne ne ne, nemyslel jsem to zle," vrtěl hlavou, když mi úsměv zmizel z tváří. „Plácám blbosti. Omlouvám se, Mio."

Chtěl si mne přitáhnout zpět blíž k sobě. Jenže moje mysl už zase bloudila hluboko v minulosti. Šťourala se ve ztrátě, kterou jsem prožila a která tady se mnou už navždy bude, ať se děje co se děje a ať se hnu kamkoli.

„To nic," pousmála jsem se smutně. „Máš pravdu. Úsměv po většinu čas není můj věrný doprovod." Proč jsem měla pocit, že tomuto muži můžu říct pravdu přesně takovou jaká je? Bez příkras a cukrblitek okolo. Důvěřovala jsem mu, jako bych ho znala roky. Bylo to matoucí.

Zkoumal mě pohledem, očima přejížděl po každém kousíčku mého obličeje a hledal něco... Příslib? Možná. Naději? Nejspíš. Mě samotnou? Rozhodně.

Pak zavrtěl hlavou, snažil se vzpamatovat.

„Měla by ses usmívat častěji. Sluší ti to," pronesl potichu a udělal krok blíž. Dlaněmi putoval po mých pažích vzhůru, až se mu jedna z nich usadila na mé tváři. Prokřehlými, ale ne zmrzlými prsty, zvyklými trávit na ledové ploše hodiny a hodiny, mě něžně hladil po mrazem zrůžovělé pokožce. Něha, která z toho gesta čišela, mi brala dech.

„Hej, hrdličky," zakřičel kdosi, až jsem od Ezri ve vteřině uskočila. Uvědomila jsem si, že nejsme sami. „Nerad ruším vaše dostaveníčko, ale je načase to tady zabalit."

Ezra svého spoluhráče probodával pohledem. Nebyl rád za vyrušení, jeho výraz hovořil za vše. Vzpamatoval se ale rychle. Nasadil úsměv a obrátil se zpět ke mně.

„Omlouvám se, Mio, ale budu muset jít. Povinnosti nepočkají." I přes ten úsměv, který opanoval jeho tvář, nezněl spokojeně. Úsměv se nepropsal do očí.

„Vůbec se nemáš za co omlouvat. To já ti tady narušuji práci svou přítomností," kývla jsem hlavou směrem ke stánku, kde kluci balili vybavení. „Půjdu vrátit brusle."

S těmi slovy jsem se otočila, kodrcavými pohyby se vydala pryč a dobruslila k východu. Nedala jsem Ezrovi příležitost mě zastavit, ale po chvílí zaváhání jsem za sebou rozpoznala zářezy jeho bruslí do ledové plochy.

„Omlouvám se za zdržení," pronesla jsem k ostatním klukům.

„Nemáš se za co omlouvat, za to může ten osel, co tam byl s tebou," kývl za má záda jeden z hokejistů. „Místo povinností se tady ulejvá."

Cítila jsem se trapně. To že tady měl Ezra povinnosti, bylo jasné od začátku, ale ani na okamžik mě nenapadlo, že bych s ním přece jen na ten led nešla. Co jsem si to zatraceně myslela?