Kiran [ONC 2023]

1. kapitola

„Hodláš nám pomoct, bastarde?" ozval se vyčerpaný hlas nedaleko postávajícího muže. Jediná věta, díky které ztratil koncentraci na svého nepřítele, který toho využil ve svůj prospěch. Dráp ho zasáhl přímo do ramene a zanechal po sobě hlubokou ránu.

Během toho, co se bránil podivným monstrům dokázal zachytit úšklebek druhého člověka na kterého křičel. Už ve chvíli, kdy svou otázku vyslovil, mu bylo jasné, že tohle nemělo cenu. A pokud chtěl přežít, tak na něj spoléhat nemohl. Ale zatím mu jazyk neodpadl, což bylo více než zvláštní. Zrovna od něj by to čekal.

Své odpovědi se však nedočkal. Musel se vyhnout upířím drápům, které se až příliš přiblížily jeho tělu. Sice si s nimi rád hrál, ale momentálně byl dost oslabený. Jejich předchozí boj s podivnými nohsledy je vyčerpala, i proto prosil nezapojeného muže, zda se nechtěl přidat. Přehodil si meč do druhé ruky a vytáhl podivnou věc. Vypadalo to jako granát, ovšem když jej odjistil, kývl na ostatní. Přidali se vedle něj a čekali, co granát provede s jejich nepřáteli.

Byla to chvíle, kdy se mohli na chvíli zastavit. Pomlácení, několika z nich dokonce odkápla krev na zem, ale i tak stáli v pozoru. Přesně jak je učili. Dávali na sebe pozor, protože skrz mlhu, kterou granát vytvořil, se mohlo cokoliv přiblížit.

Hlavní člen skupiny kývl hlavou směrem pryč. Ovšem dostalo se mu zasyčení od několika členů. Ozval se však jen jeden, který byl zároveň i blízkým přítelem velitele: „Nestore, nebudeme utíkat, zvlášť když se slečinka ještě nezapojila."

„Vážně od něj čekáš pomoc? Tak mu rovnou připrav dýku, aby tě bodl do zad. Protože on nic jiného neumí. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby se k těm příšerám připojil," dořekl tichým hlasem a utřel si zakrvácenou pusu. Na rukavici jí měl ještě více, dočkal se tedy akorát toho, že si ji rozmazal kolem úst. Najednou připomínal jednoho z nich. Aniž by se snažil.

„Umíráte snad? Kdyby jo, neměl bys tolik řečí a věnoval se svojí zábavě," odpálil ho a jen luskl prsty, aby jej umlčel. Sice křičící muž stále otevíral ústa, ale nic slyšet nebylo. Žena vedle Nestora však neměla nervy na jeho hraní a vydala se směrem k němu. Sama vládla nejen meči, ale také kuši. Nebylo divu, že ji vytáhla a neváhala několik speciálních šipek poslat směrem k němu.

„Tohle nebylo příliš milé. A vlastně ani chytré. A to jsem se zrovna nadechoval, že bych vám pomohl. Ale teď? Vlastně se mi už ani nechce. Užijte si to a s přeživšími se uvidím doma."

Zašel za roh, kde se opřel o nejbližší zeď a zapálil si cigaretu. Nejednalo se o žádnou obyčejnou hořící tyčinku, ale směs bylin, která byla mezi nimi velice oblíbená. Navíc působila i na jejich druh, pro lidi by byla nejspíš smrtelná. Pokud by našel odvahu a někoho, kdo by mu cigaretu zapálil svým ohněm.

Muž opřel hlavu o zeď a vydechl kouř za uklidňujících zvuků vřeštících nestvůr. Někdo měl Mozarta, Beethovena, jenže nad podobnou symfonii nebylo. Znovu popotáhl a čekal, kdy se jeho mysl začne dostávat do meditativního stavu. Jenže to přerušil výkřik, který rozhodně nečekal.

Rychle zahodil nedopalek na zem a vběhl zpět. Do boje se jim připletl normální člověk, což rozhodně nebylo dobré. Povzdechl si a za pomoci své magie se dostal až k člověku, aby ho odtamtud mohl dostat. Nerozhlížel se po ostatních, ani lovcích, ani kořisti. Musel přece konat dobro. Alespoň po pět vteřin každý rok svého života.

Vzal dívku do náručí a rozběhl se i s ní pryč. Nemířil si to však mezi lidi, jeho dílo nebylo dokonáno. Nesměla si nic pamatovat. Což byla chvíle, kdy se snažil dodržet kodex. Lidé nesmí mít o nestvůrách ponětí. Jinak by to vyvolalo válku, která nebyla potřeba. Zastavil se až o pět uliček dále. Postavil ji na zem a nechal trochu vzpamatovat.