Moonlight's embrace (Marauders ff)

9. Vlčí léto

A pak, po měsících dlouhého plánování nadešel den D. Zkoušky byly za nimi, školní pohár vyhlášen, kufry sbaleny a naloženy do vlaku. Zbývali už jen jejich majitelé, kteří se momentálně tlačili do vagónů, ve snaze zaujmout nejlepší kupé pro sebe a své kamarády. Jen poberti se na ně z vlaku vesele šklebili, jelikož nečekali, až je kočáry odvezou, ale chytře vyrazili tajnou chodbou napřed.

Konečně se veškeré studentstvo vměstnalo do vagónů, vlak vesele zapískal a vyrazil na dlouhou cestu do Londýna. I v kupé čtyř nebelvírských mladíků panovala uvolněná nálada. Nohy na sedačkách a hory nakoupeného cukroví to více než dokazovaly. Jediný, co neoslavoval konec roku, byl Remus. A není divu, když pomyslíme na to, co za bojovou akci ho čekalo. Nervózně poposedával a nejradši by chvíli příjezdu co nejvíce oddálil. Nebo možná by ji chtěl hned, ať už by to měl za sebou. Najednou se nějak nemohl rozhodnout.

"Určitě musíte o prázdninách přijet!" prohlásil v jednu chvíli James. "Uděláme přespávačku, jako loni!"

"Si piš, brácho," usmál se Sirius, když tu si všiml, že s mladým vlkodlakem se něco děje. "Reme, není ti nic?"

Zmíněný mladík sebou trhnul. "Ne, to nic, jen...nevím, jestli jsem si něco nezapomněl," vymyslel si rychle. Tak jako ostatní poberti, i on si vyvinul zvláštní talent na vymýšlení výmluv.

Naštěstí mu to uvěřili. "Nesmysl," prohlásil James, "celou ložnici jsme prohledávali snad stokrát."

"Ani za skříněma nic nezbylo," přidal se Peter zatímco likvidoval už třetí balení Bertíkových fazolek tisíckrát jinak. "Na, tohle ti pomůže na to zapomenout," hodil po něm tabulku té nejjemnější čokolády, co ve vlaku prodávali. I přes nervozitu se Remus musel usmát.

"Díky." Otevřel balení, ulomil si čtvereček a strčil si ho do pusy. Rozplýval se na jazyku, přesně jako slibovali na obalu.

"Stejně vám to závidím, těšit se domů," povzdechl si pak Sirius a zavrtal se hlouběji do sedačky.

"Proč to hned vidět tak černě," poplácal ho po rameni James a Peter naproti němu vyprskl smíchy nad tou neúmyslnou narážkou. Střapatý chytač ho okázale ignoroval a pokračoval: "Chvíli to vydržíš a pak přijedeš k nám a my tě tam už zbytek léta nepustíme, to mi věř!"

Sirius se smutně usmál. "Dík. Ale stejně bych byl radši, kdybych tam vůbec nemusel. Jenže rodiče na tom trvají. Nějaká slavnost, či co." Pokrčil rameny. Remus strnul. Moc dobře věděl, o jaké oslavě jeho kamarád mluví. Musel se hodně držet, aby mu to hned nevyklopil. Znovu a znovu si v duchu opakoval, že to není jeho tajemství, co skrývá, a tedy že nemá právo ho vyzradit. Ale stejně ho to mrzelo.

Čím víc se blížili k Londýnu, tím víc nesvůj se Remus cítil, nakonec však konečně nastala ta chvíle, kdy se měl jejich plán dát do pohybu. Vstal a vysvětlil klukům předem připravenou lež, že musí na prefektskou obhlídku vozu a že už se nejspíš neuvidí. Nastalo tedy dlouhé loučení se všemi členy pobertovského kroužku, které snad nebralo konce, pak ho však pustili a Remus se tak konečně volný ocitl na chodbě. Pokud možno nenápadně proběhl vlakem až do prvního vagonu hned za lokomotivou. První kupé v něm bylo zablokované a přesně tam měl mladík namířeno.

Rychle vytáhl hůlku, dveře odemkl a vklouzl dovnitř. Kupé zablokoval, když se s poberty vloupali dnes ráno do vlaku. Mělo posloužit jako základna k provedení plánu. Našel zde i jejich kufry, které sem musela převést Cass během cesty. Chviličku po Removi se ve dveřích objevila i ona. Narozdíl od něj už byla převlečená do mudlovského - obyčejné tričko a kraťasy se na nádraží úplně ztratí. Dlouhé vlnité vlasy měla svázané do culíku, místo gumičky si však neodpustila modrou stužku, jediný důkaz její koleje. Remus na ni koukal jako na boží obrázek.