Moonlight's embrace (Marauders ff)

1. Doučovací speedrun

Zkoušky jsou nedílnou součástí života. Je na každém z nás, abychom se s nimi poprali. Horší ovšem je, když vám kromě zkoušek život postaví do cesty i bandu ztřeštěných idiotů nazývajících se vašimi přáteli.

Byl poslední den před zkouškami NKÚ. Remus Lupin se letos opravdu snažil se na každoroční závěrečný test připravit a s nosem zabořeným v knize a s polštářem přes uši si přeříkával důležitá data na zítřejší písemku z dějin. Jeho spolubydlící ovšem jeho touhu alespoň postoupit do dalšího ročníku zřejmě nesdíleli.

Učení se očividně nepatřilo do Pobertovského slovníku. Kromě toho, že stále odmítali Rema prozkoušet, se zbylí členové tohoto spolku rozhodli uspořádat magickou polštářovou bitvu, která ovšem měla s mudlovskou verzí jen málo co dočinění. James a Sirius po sobě metali vším, co bylo v jejich dosahu, zatímco Peter s polštářem jako štítem se snažil dojít si na druhou stranu místnosti pro hůlku. Hulákali u toho tak, že by se jeden nedivil, kdyby zbořili celý hrad. Remus by si svůj polštář vylepšil tišícím kouzlem, přes ten rámus si však nemohl vzpomenout, jak zní. Naštvaně praštil učebnicí o stůl.

"Tady se nedá učit!"

"Tak se neuč, Moony," pokrčil rameny Sirius a na chvíli sklonil hůlku. V tu chvíli dostal po hlavě tabulkou Removy čokolády, které se zmocnil Peter. "No počkej," křikl na něj naštvaně a bitka se znovu rozjela.

Remus si povzdychl, popadl učebnici dějin a vyhýbaje se létajícím předmětům se protáhl dveřmi ven z jejich ložnice. Seběhl po schodech do nebelvírské společenské místnosti a rozhlédl se po volném místě. Velice rychle to však vzdal, protože volná židle nezbývala ani jedna, všude se to hemžilo zoufalými studenty, vzduchem poletovaly zápisky, v horším případě i učebnice a kravál tu byl jen o málo menší než u Pobertů v ložnici.

Remus měl problém jen protáhnout se ven a hluboce si oddechl, když se za ním zaklapl portrét Buclaté dámy. Jenže kam teď?

Do chodeb hradu dopadaly sluneční paprsky a zalévaly Bradavice teplem letních dní. Po chvíli bloudění zamířil Remus ven a nakonec našel klidné místo u jezera pod stromem. Pohodlně se opřel a znovu otevřel svou učebnici.

Removi ale nebylo dnes souzeno se něco učit. Když konečně nalezl vytoužený klid, začala ho zlobit pozornost. Vlnky na hladině jezera najednou zněly zvlášť zajímavě. Kolem ucha mu proletěla včela. V koruně stromů zpívali ptáci. Vítr svištěl ve větvích a...

Než se Remus dostal k vnímání dalších částí onoho nádherného dne, jeho soustředění naštěstí zatáhlo za záchrannou brzdu, a tak se mohl znovu ponořit do kapitoly o upalování čarodějů. Nepřečetl však ani dvě stránky, když uslyšel žbluňknutí. Odevzdaně zvedl hlavu, aby se podíval, kdo ho to zase ruší.

Uviděl dívku s vlnitými černými vlasy pod ramena, jak hází žabky po hladině jezera. Nevypadala, že si ho všimla. Procházela se po břehu a když zahlédla vhodný oblázek, sebrala ho a hodila. Jen málokdy se jí povedlo méně jak tři odrazy. Na liduprázdných pozemcích vypadala jako zjevení. Remus měl alespoň učebnici jako kamufláž. Odkašlal si.

Dívka se na něj s trhnutím otočila a leknutím zkazila hod. "Promiň, já si nevšimla, že tu někdo je," omlouvala se okamžitě. "Myslela jsem, že jsou všichni vevnitř a učí se."

"Taky bych byl," pokrčil Remus rameny, "ale moji kamarádi mě odmítají zkoušet a v naší společence je rámus, že člověk ani neslyší vlastní myšlenky." Ani nevěděl, proč to vlastně říká, nejspíš si potřeboval někomu postěžovat.

"A kdybych tě vyzkoušela já?" zeptala se s úsměvem a udělala krok blíž. Na hrudi se jí zaleskla havraspárská kravata a v tu chvíli ji Remus poznal. Ten výraz velice dobře znal, vídal ho téměř každý den na jednom ze svých přátel. I když ten dívčin byl spíše povzbudivý než potměšilý, nebylo pochyb. Stála před ním Siriusova sestra dvojče Cassiopeia.

Samým překvapením málem zapomněl odpovědět. "Ah...um...jo, jo, fajn," dostal ze sebe nakonec a v duchu se plácl do čela. Aby zamaskoval svoji nervozitu, sáhl po své knížce. Natáhl se s ní ke Cassiopeie, aby věděla, na co se ptát, ta se ale jen podívala na název a pak zavrtěla hlavou.

"Vím, co tam zhruba je," usmála se a zdvihla ze země nový oblázek.

"Tak třeba...Vendelína Výstřednice." Kamínek opsal ladný oblouk, třikrát se odrazil od hladiny a potopil se. Cass se lehce zamračila nad svým hodem a obrátila se k Removi. "Co o ní víš?"

"No, byla to čarodějka žijící ve čtrnáctém století," začal recitovat Moony, "která našla velkou zálibu v upalování. Nechala se chytit celkem 47krát, pokaždé pak použila ochranné kouzlo."

"Hm," pokývala dívka hlavou, "a proč ji mudlové upalovali?"

"Prosím?" zaskočeně se zeptal Remus.

"Proč ji mudlové upalovali. Respektive proč vůbec upalovali čaroděje?"

Mladý poberta zavrtěl hlavou. "Tak to nevím," přiznal se.

"Ze strachu," vysvětlovala, "a z nejistoty. Vlastně se to dá dobře přirovnat k Zapovězenému lesu." Všimla si Remova zmateného výrazu a zasmála se. "Kolik lidí znáš, co se nebojí do toho lesa jít?"

"No, pár jo," zastal se pobertů jejich člen.

"Moc jich ale není, co?" namítla a Remus musel uznat, že má pravdu. "A proč se tam bojí jít?"

"Protože tam jsou nestvůry."

"Správně. A teď, jak bys definoval nestvůru?"

Remus stále nechápal, kterým směrem se tento rozhovor ubírá, přesto se pokusil odpovědět. "Nějaká zvířata, co...nám můžou ublížit?" napůl se ptal.

"Mhm," usmála se. "A proč nám můžou ublížit?"

"Teď úplně nechápu."

"Můžou nám ublížit, protože jsou silnější než my," nečekala dívka na jeho odpověď. "To je naprosto neotřesná logika, kterou se lidstvo řídí odnepaměti. Platí to na Zapovězený les, platí to teď na Pána Zla. A platilo to i tehdy." Remus konečně pochopil.

"Takže mudlové usoudili, že kouzelníci s magii jsou silnější a měli strach, že půjdou proti nim?"

"Přesně tak. Navíc nikdo pořádně nevěděl, čeho jsou kouzelníci schopní a tahle nejistota poháněla i jejich strach. Proto vsadili na čísla. Usoudili, že nekouzelníků je více než těch s magií. Měli tak sílu vyřadit podezřelé ze společnosti a klidně i zničit je. I když jak víme, moc platné jim to nebylo," usmála se. Slunce jí zasvídilo do očí a Removi připadalo, že se jí v nich zrcadlí celá hvězdná obloha.

"Ale to jsme strávili nějak moc času na jedné otázce," zasmála se a Remus se rychle zase vrátil do reality.

Nakonec u jezera zůstali až do setmění. Nejspíš prošvihli večeři, ale Moony zjistil, že mu to ani nevadilo. Stres ze zítřejší zkoušky ho zcela opustil, připadal si, že z dějin ví snad všechno.

"Snad tě moje vysvětlování moc neunavilo," nervózně se pousmála Cassiopeia, když se loučili, "u nás na koleji nemám šanci si tahle s někým promluvit, tak mi to trochu ujelo."

"V pořádku, u nás se taky s nikým moc vážně bavit nedá," pokrčil Remus rameny. Cass vyprskla smíchy.

"To si umím moc dobře představit," ušklíbla se a Remus v tu chvíli nevěděl, jestli má z hlediska domácího soužití litovat více Siriuse, nebo Havraspárku před ním.

"Takže se uvidíme?" naklonila tázavě hlavu dívka.

"Určitě. U každé eseje, se kterou si nebudu vědět rady." Oba se zasmáli. "Jestli teda můžu," poškrábal se zezadu na hlavě.

"Samozřejmě, vždycky ráda pomůžu. Tak tedy ahoj!"

"Ahoj!"

Nemusíme dodávat, že Remus NKÚ z dějin složil na výbornou.