Hořká chuť života a sladká chuť Sary

Holka, která je zatraceně pěkná

Bylo mi 12, když jsem přestoupila na tuhle školu, kvůli šikaně. Bála jsem se, že se dostanu do stejných potíží, že mě znovu využijí nebo znovu totálně zničí a já se dostanu znovu do léčebny. Ačkoliv jsem tomu vůbec nevěřila, něco dobrýho bylo. Byla jsem konečně s mojí nejlepší kámoškou na stejné škole. Poznala jsem nový lidi. A taky ztratila tu kámošku, protože mě tak rozptyluje ta holka, která je tak zatraceně pěkná. Co už.
Pořád jsem si říkala: „neboj nelíbí se ti, jenom máš takovou představu, protože zrovna teď máš těžkou situaci,“ ale postupem času jsem se přistihovala ve chvílích, kdy už jsem si o ní psala do deníčku, psala o ní kámoškám a snažila se jakýmikoliv způsoby zjistit, jak se jmenuje, ale zajistila jsem to! Sara. Věděla jsem, že něco cítím, vždy jsem to věděla, už od první chvíle co jsem tě viděla. Nehodlala jsem se stát bisexuálem ani lesbou, jenže jediný pohled na ni mě přinutil hned změnit myšlenky. Třeba jak asi chutnají její rty, nebo jak asi voní její vlasy.
Právě je květen a už asi od půlky září vím, že jsem do ni zblázněná. Už jsem o tom řekla i mámě. Ujišťuje mě, že mě to přejde a tak se vždy snažím říct, že to není tak lehké, ale ona vždy vytáhne svou příhodu ze střední, kdy se zamilovala do nějaké Veroniky.
Dnes vztávám o hodinou dřív, hrůza, debilní třídnická hodina. Venku je ještě tma a já musím jít temnou ulicí na předměstí, kde se stalo už nejméně 20 vražd za jediných 5 let.
Dodávky jsou hrozba.
„Ani se na ně nedívej“ říkám si pro sebe když mi srdce bije strachem jako o závod.
Přijdu na zastávku, která je prázdná a není dohled ani na metr před sebe. Rozbitá lampa mě děsí a já začínám mít pocit nejistoty, že mě někdo sleduje, ale beztak je to jen mojí hlavě.
Autobus je moje záchrana. Záchrana před vším nebezpečným. Jeho světla mě oslňují, ale ignoruju to, protože je to první světlo, které jsem po tak dlouhých minutách v úplné tmě konečně viděla.
Autobus zastaví a já můžu vztoupit. Nikdy jsem ráno neviděla tak poloprázdný autobus. Sedadla vedle ostatních lidí jsou stále volná. Nikdo nestojí, jen já. Každý si má kam sednout. „To si nemůžu dovolit, sednout vedle někoho jiného, neudělám to,“ říkám si, když kráčím k sedadlu vedle starší paní.
Až se zorientuji a zjistím, že jsem si sedla, zaraduji se, protože mě po dlouhém stání na zastávce už bolely nohy.
Přemýšlím a zase si vzpomenu, že jsem si zapomněla kalkulačku. Matika bez kalkulačky je moje smrt. Nevím, jestli se mám vrátit a počkat na další autobus, ale vykašlu se na to, raději si vyslechnu pitomé řvaní od učitelky a možná jen blbou poznámku, že si nenosím věci.
Zapnu si hudbu ve sluchátkách a čekám až dojedu ke škole.
I přes sluchátka slyším, že příští zastávka je ta, kde mám vystupovat. V srdci mě to tíží a v krku cítím, jako kdybych teď spolkla celé kiwi. Vystoupit z autobusu je pro mě těžší než vypočítat rovnici, a to je teda pěkně těžký. Jediný co už si přeju je, abych už nastupovala do autobusu na jiný směr - směr domů.
„Třídnická hodina je ta nejzbytečnější hodina na světě,“ říkám si. Zase jen "vyjadřování názorů" našich učitelů na naše chování. Nebo řešení povinné četby či něco zase úplně pitomého významu, který nám nic nepřinese.
Dnešek nepřežiju, to zas budou nějaký narážky na různý hovadiny, co si ty nevyspělý děcka zas vymyslí. Především kluci co mají 140cm, ale chodí do sedmý/osmý třídy a jezdí na koloběžkách. Frajeři. Jakmile ale zazvoní na velkou přestávku, můžu konečně vidět tu holku, která mi dokáže i podlomit nohy její krásou. Tebe, Saro.