Mých sladkých šestnáct

Den zrcadlící příští kapitolu mého života

Kdybych si měla vybrat ,,svůj šťastný den, který bude zrcadlit příští kapitolu mého života" jak to trefně vystihla babička, rozhodně bych si nevybrala pondělí...
    Chodím na gympl, ne že bych byla kdovíjak chytrá (nebo spíš schopná přežít ve škole, protože řekněme si to upřímně o chytrosti školství nikdy nebylo), dostala jsem se jako poslední člověk na odvolání a jsem si této skutečnosti naplno vědoma (zvlášť, když mi to babička neustále předhazuje), ale už jsem tady, což znamená, že jsem se upsala ke čtyřem rokům strávených dělením věcí co mě nebaví a nejdou mi bez finančního ohodnocení, navíc s mizivou šancí na uplatnění po studiu..
Super!
Nejabsurdnější je na tom všem ale fakt, že tohle všechno dělám naprosto dobrovolně.
Možná bych se měla nechat diagnostikovat, jestli nejsem masochysta.
    To ráno jsem přišla do třídy pozdě, na což si učitel matematiky neodpustil poznámku, že někdo, kdo má školu takhle na háku by se pak neměl divit čtyřce na vysvědčení.
Třídou se rozlehl tlumený smích.
Samozdřejmě jsem věděla, že se čtyřce nevyhnu, ani kdybych chodila do třídy při školní otvíračce, a možná o to víc jsem ho nesnášela. Bydlela jsem na vesnici, odkud mi jezdilo pět autobusů za den a cesta do školy mi trvala hodinu a půl, což ale nebyli někteří jedinci prostě schopni pochopit.
   Kdyby si matikář Hejsek strčil svoje zkušenosti v oboru matematika, původně pomůcky, kterou si kdysy dávno  někde ve starověkém Řecku vymysleli lidé, aby se měli čím zabývat a v čem se vrtat ve volných chvílích a on si znalosti generací úspěšně naložil do hlavy, tak aby před svými náctiletými studenty vypadal jako génius strčil do prdele a radši nasypal na uvolněné místo alespoň špetku empatie zjistil by, že je docela rozdíl, v tom, když on vstává ve třičtvrtě na osm nasedne na libovolnou tramvaj a je ve škole na čas, a já vstávám v pět a třikrát přestupuju načež se jeden ze spojů spozdí a jsem naprosto nahraná.
Samozdřejmě jsem nic z toho neřekla. Místo toho jsem se kousla do rtu omluvila se, že jsem přišla pozdě a šla se rychle uklidit do svojí lavice.
Když konečně hodina skončila přišel za mnou Filip, v tu chvíli jsem věděla, že jsem v prdeli, neměla jsem na jeho blbý humor ani trochu náladu a nejradši bych si lehla na lavici a představovala si, že jsem někde úplně jinde, třeba v lese, nebo na pláži, vždycky jsem chtěla vidět moře. Jak se ke mě ale postupně Filip nebezpečně přibližoval, uvědomila jsem si, že bych klidně teď seděla v obýváku naší sousedky a dělala, že poslouchám, její recepty na koláče,které stejně nikdy nepekla, ani se péct nechystá, než abych byla tady.  Právě jsem uvažovala, jestli se syndrom vyhoření může objevit i u studentů střední školy, když se Filip zastavil těsně u mojí lavice a s hlasitým: ,,Hele, hele přijde ti to vtipný?! Říkal jsem Karlovi, že tohle můžou pochopit jenom kluci!"
Mi strkat pod nos nějaký obrázek a pitomně se přitom usmíval takovým tím způsobem člověka, který má situaci pod kontrolou a je si toho vědom.
Když se mi povedlo konečně zaostřit spatřila jsem na obrazovce mobilu dva obrázky na tom prvním byl boxovací pytel a na druhém žena se smějící se malou holčičkou v náručí.
Pod obrázky stálo:,,Poznej rozdíl".
Nejdřív jsem to chtěla přejít ale najednou ve mě jaksy vybuchla všechno to, co se od rána stalo a ucítila jsem potřebu dělat něco víc, než mlčet, proto jsem se opatrně nadechla s pocitem, že se chystám spadnout rovnou do pasti na zajíce a řekla jsem:,,Takové věci jsou vtipné, jenom dokud se nedějí tobě".
,,A tobě se snad dějí"? Odpověděl Filip sebevědomě s úlisným tónem v hlase a úšklebkem na tváři.
Takovou reakci jsem nečekala.
,,Ne, samozřejmě že ne, ale i pro mě existují věci, o kterých bych si nepřála, aby se na jejich účet někdo smál!" Už když jsem větu dokončovala, věděla jsem, že je všechno špatně, takhle to nemělo být, vsěchny oči se najednou upírali na mě, Filip vypadal stejně překvapený jako ostatní. Zarazila jsem se, nevěděla jsem co dělat, samozřejmě jsem mohla zůstat ve třídě a dělat že se to nestalo, dokud na to většina lidi nezapomenou, ale najednou jsem cítila neovladatelné nutkání odejít, vzala jsem si proto z lavice mobil, a odkráčela jsem ze třídy, původně jsem chtěla jít jenom na záchod a hodně dlouho brečet, nakonec jsem se ale rozhodla jinak. Seběhla jsem do přízemí a naprosto bez nějakého zájmu vrátné jsem opustila budovu školy.
Dala jsem se do běhu, ale jelikož v běhání dosahuju zhruba takových kvalit, jako v matematice, netrvalo to moc dlouho, svalila jsem se na nejbližší lavičku v lesoparku za školou a brečela jsem, věděla jsem, že budu mít problém, ale vzhledem k tomu, že táta měl sotva dost síli, aby se postaral sám o sebe, něž aby se zajímal o mě, nebo o moji docházku, a babička byla zásadně proti moderním technologiím, nehrozilo, že by některý z nich navštívil bakaláře. Nevím jestli se to dá brát jako výhoda, ale alespoň pro tuto chvíli mi to tak připadalo.
Když jsem se vybrečela sedla jsem si na lavičku a utřela si oslzené tváře do rukávu, byl to úlevný pocit.
Chvíli jsem zvažovala svoje možnosti, v kapse jsem měla stovku, kterou mi babička věnovala dnes  ráno k narozeninám (nevím, jestli se ve svém životě rozhodla úspěšně ignorovat inflaci, nebo jí připadala, že víc nepotřebuju) a z kapsy druhé se zavibrováním ozval  můj mobil, který mě naštěstí napadlo vzít si ssebou, jediný problém bude asi představovat oblečení, byla pozdní zima a sychravo, a já jsem se svou lehkou mikinkou působila trochu jako pěst na oko, teda kromě toho, že mi pomalu začínaly odumírat prsty na rukou a z nosu a tváří se mi pomalu, ale jistě stávaly přezrálá rajčata.
Domů jsem nechtěla, do školy taky ne, venku jsem zůstat nemohla, zabývala mi tedy jediná možnost někam se do konce vyučování zašít. Cesta domů stála dohromady dvacet pět korun, zbývalo mi tedy celých sedmdesát pět korun.
Myslím, že mám jasno. Zvedla jsem se z lavičky a vydala se směrem do Mnum Mnumu.
Byl to jediný podnik který jsem tady ve městě znala, řekněme, že nejsem ten typ, který by po škole měl chuť cokoliv navštěvovat, vlastně, když se to vezme kolem a kolem, byla jsem docela vzorně holka, teda až na ty známky. A na dnešek, uvědomila jsem si najednou a trochu jsem se pro sebe pousmála.
Mnum Mnum byl docela vytížený podnik, proto nikoho zjevně nepřekvapila přítomnous jedné středoškolačky s kruhy pod očima, zabalené do na pohled nedostačující mikyny s kapucí, která si obědnala rajčatovou polévku za padesát pět korun a vodu v flašce za třicet korun, načež si šla sednout do toho nejzadnějšího kouta tohohle bufetu a svalila se na patrhaný gauč a se skoro až blaženým výrazem budhisty, který právě našel mír v duši, pošeptala skoro neslišně do okolního hluku:
,,Všechno nejlepší k narozeninám Lízo"