don't leave me

5.

Prudce jsem sebou trhla a začala jsem brečet a křičet, všechny vzpomínky se mi vrátily a to ne jenom z toho jezera. Nechtěla jsem otevřít oči, nechtěla jsem vidět kde jsem, pořád jsem byla trochu zmatená, když v tom jsem uslyšela jak někdo běží a prudce mě objímá, hned jsem poznala kdo to je. Jeho obětí bylo tak strašně hřejivý. Nic neříkal a jen tak seděl u mě u postele a objímal mě. Byl to Oliver . I když jsem se cítila v bezpečí před očima jsem měla tu hrůzu, ty všechny vzpomínky, které se mi vrátily. Nemohla jsem přestat brečet i když jsem tak strašně chtěla nešlo to. Po chvíli jsem viděla přicházet Brumbála s profesorkou. Oliver mě pustil a šel za nimi, já se jen otočila na druhý bok abych na ně neviděla. Slyšela jsem jak jim říká, že se za mnou šel podívat a slyšel jenom můj křik. Po chvíli jsem slyšela,, jak někdo odchází a někdo přichází. Doufala jsem že to Oliver za mnou jde, bohužel. Ten odcházel s Brumbálem. Přišla za mnou profesorka McGonagallová a sedla si ke mně na postel. Neviděla jsem ji, protože jsem pořád ležela zády ale začala ke mně promlouvat. Ptala se mě jak se mám, jestli mi už je líp a takové v pohodé otázky. Pak to přišlo, ptala se na sen, samozřejmě jsem ji nic neřekla. Nemohla jsem . Nikdo to nevěděl co se tam stalo, v jezeře, i tenkrát na famfrpálu. Řekla jsem ji,že už si to nepamatuji ale ona mi samozřejmě nevěřila. Nejspíše jsem nevypadala moc přesvědčivě. „pamatuj, mě můžeš říct vše, jsem tady" řekla a odešla. „děkuji" řekla jsem zase já a už jsem jenom poslouchala jak odhází. Chtěla jsem nad tím nějak přemýšlet jestli ji to nemám říct ale z vyčerpání jsem usla. A znova, zase se to opakovalo. Ten sen, proč mě nemůže nechat na pokoji. To už mi toho neudělal dost? Jenže tentokrát tam pro mě po probuzení nikdo nebyl. A já se cítila stejně jako před tím. Hlavně klid, hlavně klid. Říkala jsem si v duchu a hlavu jsem zabořila do polštáře abych utěšila můj vzlyk. Jenže tentokrát mě přece jenom někdo zase slyšel, sestřička. Rychle jsem se snažila přestat brečet a hodit se do klidu. Moc to nešlo, když mě viděla něco si zamumlala a odešla. Za chvíli s ní přišel brumbál, tentokrát bez McGonagallové. Když mě viděli úplně se zhrozili, ani se jim nedivím byla jsem nevyspalá, bledá a měla jsem totálně husí kůži. Profesorka šla za mnou a ostatní si něco šeptali. Pohladila mě po zádech a já jsem začala znova brečet. Po chvíli jsem se uklidnila a přišel i řiditel Brumbál. Chvíli si se mnou povídali co se všechno děje ve škole aby mě uklidnili a pak odešli abych mohla zase v klidu spát. A já zase usla, už po druhé za jednu noc za mnou museli jít, už mě musejí mít plné zuby i když na to nevypadají. Už to vypadalo že se i vyspím ale ne, stalo se to po třetí. A mě všechno došlo. Vzbudila jsem se sedla jsem si ale tentokrát jsem nebrečela ani nekřičela. Protože on to nechtěl, chtěl abych byla v klidu. Zase se mi dostal do hlavy a nutil mě mít ty záchvaty ale né teď na potřetí teď chtěl aby mi to došlo. Už zase, zase se mi dostal do hlavy, ale tentokrát už ho z hlavy jen tak nedostanu a musím si dávat pozor abych do toho nezatáhla ještě někoho jako minule. To byli dvě věci které jsem věděla. Nic víc, nic míň. Předpokládala jsem, že to budu muset někomu říct, ale komu. Nechci aby se někomu dělo to co mě. Kdybych jim to řekla nic by se nestalo ale nemohli by se do toho plést a pátrat. Jenže to je přesně to co by oni udělali.