To co nepoznáš...Krásnější než Sněhurka

Kapitola první: Pozvání k Poslední Večeři.

Sluneční záře pronikala skrze stromy. Ospalé slunce se odráželo v kapkách rosy, takže budilo dojem jakoby byl mech oházený diamanty. Bosá chodidla kráčela po měkkém mechu a s každým krokem se celé chodidlo zabořilo hlouběji do zeleného koberce. Nohy se zkropily rosou a zdály se tak poněkud čistší a křehčí. Postavu obepínaly modré šaty, které končily těsně u kolen, a na jejíchž lemu se skvěly vyšité malé pampelišky. Kolem pasu vedl bílý pruh na jehož spodní části se nacházely jakési, hnědou nití vyšité ornamenty. Na prsou vedlo jednoduché šněrování, stužka v něm měla taktéž žlutou barvu. Ohnivě rudé vlasy spadaly v loknách na záda až někam do půlky zad. Dívka mohla být asi šestnáct let stará. Zelenýma očima zkoumala okolí lesa. Hlavou jí proběhla myšlenka:  „Spěchej Rox, musíš to stihnout dřív než minule nebo ti paní Kellsová zase vynadá."

Rozeběhla se lesem dál a nakukovala pod kameny a kořeny stromů. Rox se na paži ze strany na stranu pohupoval proutěný košík, ve kterém se už teď vyjímal stoh bylinek. Zrovna se shýbla ke kořenu jednoho pařezu, kde ze země vyrůstal trs rudých kytiček, které měly lehce nahnědlý stonek. Ručkou s dlouhými prsty na, kterých se vyjímalo několik mozolů vytrhla kytičky i s kořínky. Naskládala je na kupku do košíku a v duchu si ze seznamu odškrtla bylinu třemíku datlového. Znova se rozeběhla po lese. Zanedlouho se jí podařilo sesbírat všechny bylinky, které jí paní Kellsová zadala nasbírat.

Byla to už pěkná řádka let co se s paní Kellsovou poznala. Tehdy ji našla jako asi desetiletou umouněnou holčičku zamčenou v truhle v přístavu. Než si kdokoli stihl všimnout, vypáčila víko truhly zrezivělým mečem, který našla na mole a vzala Rox k sobě domů. Udělala ze dívky svou pomocnici. Magnolia Kellsová rozhodně nepatřila k lidem, kteří se zabývají charitou, ale zároveň to byla ale až nepříjemně chytrá žena a tak si dala rychle dohromady, že jedna pomocnice zadarmo rovná se spoustu ušetřených peněz. Paní Kellsová vlastnila nejlepší lékárnu ve městě.

Přístavní stát Carthis, byl skutečně rozlehlý. Táhl se od Agronských hor, přes Sněhurčino jezero, až po modrý záliv. Město bylo velice bohaté na ryby a byliny, ovšem málokdo se odvážil jít pro bylinky do lesa. Tam totiž číhaly potulné bandy lapků. Jen opravdu zkušený bylinkář se dokázal bezpečně vyhnout všem nebezpečným místům.

Zemi vládl král Henry, přes jeho prý neuvěřitelně přitažlivý vzhled, měl ve vesnici pověst krutého bezpáteřního tyrana. Za jeho otce lidé měli dost peněz, teď si chudí nemohli dovolit ani léky natož doktora. A ten parchant si ještě dovolil si sem v jednom kuse zvát ty svoje zazobané přátele. Navíc se k lidem choval jako ke kusům hadru. Každý týden navíc objížděl se svými zbrojnoši hlavní město své říše Bellcrown. Dříve nechával jezdit jen své poskoky, ale ti se čas od času smilovali. A tak se rozhodl dohlížet na výběr daní. Tak s nimi posílá svého rádce.

Nejhorší, však byly Královské dvorní dámy, chodily ulicemi s nosánky pěkně nahoru a chichotaly se každé vesnické dívce, která prošla ulicí kolem nich. Celou dobu se kolem nich motala jejich dvorní vychovatelka. V ulicích se producíroval s takovou elegancí a grácií jakou jen bylo možné vyprodukovat. Vždy když se nějaká dívka hrbila, nebo jenom o trošku překročila povolenou rychlost chůze, dvorní vychovatelka udeřila tlustou dřevěnou tyčí postiženou přímo do zad.

Roxanne Daviesová, zrzavá schovanka vážené paní Kellsové, lékárnice, která za své doby vyléčila a zneškodnila tolik chorob, že se o ní začalo říkat, že má kouzelné schopnosti.

Zamotaná do vlastních myšlenek, nasbírala Rox všechny bylinky, které jí paní Kellsová zadala. Zrzka se vydala pryč z lesa, přičemž jí ze zrzavých vlasů vypadávaly drobné větvičky a lístky.
——————